Hurá do důchodu aneb Už je to tady…

Jednoho dubnového rána léta Páně 2017, jsem se probudil s vědomím, že, teoreticky vzato, ode dneška nic nemusím… Jsem totiž důchodce. A protože netuším, co mě v životním finále čeká, svěřím své nové zážitky tomuto občasníčku.

Ležel jsem na zádech s rukama za hlavou, civěl do stropu a v duchu si říkal: „Tak už je to tady. Takhle nějak bylo tátovi, když byl první den v penzi…“ Teda „jenom“ s tím „malým“ rozdílem, že on šel do důchodu v šedesáti letech, zatímco já o tři roky a dva měsíce později. Je to hnus, velebnosti…

Ale všechno špatné je pro něco dobré. Je třeba myslet tak nějak politicky. Ještě to nemám na vlastní kůži dostatečně zmáklé, ale pokud je pravda, že důchodci jsou štvanci, protože pořád mají málo času, tak jsem na tom vlastně lépe než táta, protože... Zatímco on se chudák nezastavil už od šedesáti - zjara odjel na chatu a na podzim se vrátil opálený, tak já jsem mohl o tři roky a dva měsíce déle a hlavně v klidu pracovat a užívat si život.

P.S. A co teprve ti, kteří půjdou do důchodu v pětašedesáti či dokonce v sedmdesáti letech…