Expresivní „hogo fogo" patří neodmyslitelně k filmové rodině Homolků. Neodolal jsem, abych tuto legendární symbiózu nevyužil, jako „oslí můstek", k uvedení semináře Dřevostavby a RNDr. Jiřího Homolky ředitele SPŠ a VOŠ Volyně.
„Teď teprve jsme hogo fogo rodina, to je málo platný. Teď teprve nám patří svět," pravil pyšně děda Homolka, když si jeho rodina pořídila vlastní vůz. Tak tuhle vlastnost byste u ředitele Homolky asi hledali marně, i když...
Vzhledem k úspěchu mezinárodní konference Dřevostavby, by si určitou dávku furiantství klidně mohl dovolit. Pokud platí, že každý chlap je ješitný, potom ON hřejivý pocit z úspěchu umně skrývá někde ve svém nitru. A kdyby věděl, že píši o JEHO „dítěti“ – semináři Dřevostavby, tak by určitě trval na tom, abych napsal JEJICH, protože je to práce celého školního kolektivu, včetně studentů, bez ohledu na pracovním či pohlavním zařazení. Nemám ve zvyku psát „ódy na radost“, ale v tomto případě klobouček dolů za to, co pro osvětu staveb ze dřeva za uplynulých dvacet let udělali.
První ročník Dřevostaveb se uskutečnil už v roce 1996. Skromně, bez bombastické propagace a zájmu médií, se tenkrát ve školní tělocvičně sešlo na čtyřicet „průkopníků“ – odborníků a zájemců o v té době u nás nepříliš preferovaný, leč, jak čas ukázal, perspektivní stavební obor. Nevím, koho to tenkrát napadlo, protože já se bohužel účastním až od pátého ročníku. Nicméně s určitostí vím, že už tenkrát u toho byl ředitel Homolka a jeho parta.
S rostoucí popularitou dřevěných staveb u investorů, rostl zájem odborné veřejnosti o seminář Dřevostavby. Tomu velmi brzo nestačily jak prostory tělocvičny, tak jeden přednáškový den… Ale pro Homolkovce to nebyl problém. Operativně využili nedaleký areál školy v přírodě, kde se seminárníci stravovali i přenocovali. Ale doma je doma… A tak se konference po čase natrvalo vrátila do prostor SPŠ a VOŠ Volyně. To přivítali i její studenti, protože se na dva dny „ulili" z vyučování a místo nich do školních škamen zasedlo několik stovek zájemců o problematiku dřevostaveb. „Azyl“ našli ve školním internátě.
Se stoupajícím zájmem odborné veřejnosti o přednášky, se mezi lektory objevovala stále zvučnější jména odborníků nejen z domova, ale i ze zahraničí – dokonce i z kolébek dřevostaveb Finska či Kanady. A počet zájemců o Dřevostavby rostl, až přesáhl šest set, což už bylo na hraně kapacitních možností i sehraného realizačního týmu kolem ředitele Jiřího Homolky. Aby se do dvou seminárních dnů vešly všechny zajímavé přednášky, bylo nutno zkrátit jejich čas a zrušit diskuzi, což je snad jediná vada na kráse...
Seminář Dřevostavby už asi navždy ztratil počáteční kouzlo „udergroundu“, kdy se v tělocvičně, „skoro tajně", sešlo ani ne čtyřicet lidí, aby si vyměnili svoje názory a zkušenosti s dřevo – stavbami… Ale kdo by si myslel, že se z osvícené myšlenky stal tvrdý byznys, tak je na velkém omylu! Samozřejmě, že ani tato akce se neobejde bez finanční „injekce", pomoci, podpory apod., za čímž opět stojí, víte kdo...
Náš „rybník“ dřevostaveb resp. těch, kteří se ne jejich výrobě podílejí, je ještě pořád poměrně malý a skoro každý s každým se zná… A prestižní mezinárodní konference Dřevostavby ve Volyni, se stala nejenom platformou k získávání nových zkušeností a informací, ale po dvaceti létech trvání také srdeční záležitostí a příležitostí k setkávání lidí, kteří se rádi vidí. Alespoň já to tak cítím…
