Chodím městem a dívám se za vrata aneb O kamikadze ani muk

Přiznávám se. Po přečtení titulku v Kladenském deníku, že kladenská radnice pořídí lidem za miliony korun tobogán kamikaze, se mi sevřely půlky. Vzpomněl jsem si na premiérovou návštěvu aquaparku a mou sebevražednou jízdu rourou.

Nutno předeslat, že nesnáším koupaliště všeho druhu. Proč? Protože se tam na suchu i ve vodě na sebe mačkají vodomilové a šplouchají si vodu do obličejů. Mnohem raději si užívám koupání v klidné Berounce, ke které to mám od chaty ani ne sto metrů, které Bolt uběhne za necelých deset sekund a já ujdu tak za minutku, ale…

Fobie se mají překonávat. A také, abych sedmiletému vnukovi Vendovi ukázal, že jeho děda není posera, vyrazili jsme do kladenského aquaparku. Vzhledem k tomu, že v kryťáku jsem byl naposledy asi před čtyřiceti lety, tak jsem s určitostí věděl pouze to, kde stojí – bylo proto nutné, abych si návštěvu aquáče nejprve pečlivě nastudoval na internetu.

Když jsem s vnukem za ruku přicházel k mnohými vychvalovanému kladenskému aquaparku, chvíli mi trvalo, než jsem v jeho obrysech našel budovu někdejší pětadvacetimetrové vany, kterou jsem znal z raného mládí. Nabit teoretickými informacemi, jsem odvážně přistoupil k recepci se zbytečnou výmluvou, že jsme zde poprvé. Paní za přepážkou nám s chápajícím úsměvem ochotně vysvětlila, co a jak, dala nám čipy a…

Se skřípěním zbytků zubů uznávám, že od tohoto okamžiku měl Venda navrch. Zatímco já jsem rozpačitě přemýšlel, kam s ním – myslím s čipem, on ho bez váhání přiložil ke čtečce, suverénně prošel turniketem a ještě na mě houkl „Dědo, pojď…“ Dohnal jsem ho a pokračovali jsme do šaten. Mezi desítkami skříněk si vybral tu s číslem 5. „Dostal jsi ve škole kouli?“ zeptal jsem se ho jizlivě. „Jak to víš?“ zeptal se mě překvapeně. „Jsem mentalista,“ odpověděl jsem a ze solidarity jsem si vzal 4.

Při převlékání zvědavě sledoval, jak vypadá děda nahatý, ale nekomentoval to. Kupodivu jsem byl v plavkách dříve a začal svůj souboj se zámkem skříňky. Měl jsem nastudováno, že se dvířka skříňky musí nejprve zavřít a následně se k zámku přiloží čip. Po světelném a zvukovém signálu, se zámkem otočí a je to. Jak prosté, ale… Jako levák deformovaný tím, že všechno na světě se točí doprava, jsem se nevšiml, že v tomto ojedinělém případě se má zámkem otočit opačným směrem. Zámek dveří s číslem pět blikl a zacvakl se a vnuk na mě přidrzle koukal, cože to vyvádím. „Dědo, máš tam šipku,“ utrousil a šel se osprchovat. Opět jsem ho doběhl.

Konečně něco, co  znám, řekl jsem si, když jsme stoupali po známých schodech k bazénu. A zatímco jsem se nostalgicky rozhlížel a zjišťoval, co se zde za posledních 40 let změnilo, např. zmizelo prkno a skokanská věž, tak vnuk hup do vody. V obavách, aby se mu něco nestalo, jsem skočil za ním a… Kdyby mě v tu chvíli viděl nahého, tak by se asi podivil. „Tahle voda že má 27 stupňů?! Ten kotelník snad spí?!“ v duchu jsem spílal personálu aquaparku, ale statečně jsem plaval za pokračovatelem rodu. Naštěstí ho po chvilce plavání sem a tam přestalo bavit a zvědavě pokukoval po vodních atrakcích, ale...

Vodní atrakce, to bylo něco, co jsem do té doby, kromě skluzavky, neznal. „Dědo, dáme si závod,“ zahalekal na mě a usedl na skluzavku. „Jedna, dvě, tři, start!“ odpočítal a frčeli jsme. Vyhrál – možná i proto, že jsem nenápadně brzdil všema končetinama. Ve vítězné euforii mě vyzval k jízdě na tobogánu a makal po schodech nahoru. Chtě nechtě, jsem ho musel následovat. Bez váhání usedl na okraj červené roury a čekal na zelené světlo. Rychle jsem tedy usedl na okraj žluté a… Naskočila zelená a vnuk s výsknutím zmizel v rouře. Odrazil jsem se, abych ho dohnal, ale nějak mi to nejelo – nadzvedával jsem se, abych pod sebe dostal proud vody, lehal si na záda, dokonce jsem se i odstrkával, ale… Všechno marné. A já měl strach, aby mě někdo nedojel a netlačil mě před sebou. „Kde jsi byl,“ zeptal se mě vnuk, když jsem sebou plácl do přistávacího bazénku. „Nějak mi to nechtělo jet,“ odpověděl jsem popravdě. „To si musíš dát plavky mezi půlky a ono to pojede,“ poradil mi zkušeně. Nojo, vlastně, vzpomněl jsem si na techniku jízdy, kterou jsem, jako kluk, také praktikoval. „Nebo si vem tady tu molitanovou podložku,“ dodal dobrácky.

Poučen z předchozího nezdaru, jsme vyrazili na další jízdu. „Dědo, teď se vystřídáme,“ rozhodl a usedl na okraj žlutého tobogánu. Poslušně jsem si sedl do červeného, upravil si podložku a čekal na signál. Blik, zelená a vyrazili jsme. Byl to fičák! A najednou tma přede mnou, tma za mnou… Tak to jsem opravdu nečekal. Letěl jsem rourou – na okamžik jsem měl pocit, že i hlavou dolů. A vyhrál jsem. Jupííí…

P.S. Ale o kamikadze vnukovi ani muk.