…možná, že jenom u nás na „rudém“ Kladně. Tuhle o tom mluvila jedna květinářka v Kladenském deníku. Že prý na Valentýna si k ní sice přijde pro kytku jednou tolik lidí, co v jiný den, ale… Brigádníky si kvůli tomu najímat nemusí.
Z jejího pohledu a zkušeností je prý svátek sv. Valentýna dokonce na ústupu a zpět se vrací obliba oslavy Mezinárodního dne žen – z toho mi vyplývá, že když v tom není politika, tak mezi rudými růžemi není rozdíl.
A vůbec, ať si každý slaví, co chce! Například já. I v mém pokročilém věku jsem šťastně zamilovaný, ale… Vnitřně necítím, že své city musím projevovat právě valentýnskou květinou – možná je to tím, že nemám problém nosit ženám květiny, nejen když to určuje kalendář, možná tím, že je raději daruji k MDŽ nebo ke Dnu matek. Importované oslavence, jako je sv. Valentýn, Santa nebo děda Mráz, prostě nemám rád. Za to, že raději ctím kdysi dávno politicky zprofanovaný MDŽ, určitě částečně může i má deformace z desetiletí prožitých v době, kdy se tento den slavil celostátně – paradoxní je, že jsme si ho víc užívali my muži…
Vždy, když se blíží MDŽ, tak si s trpkým úsměvem, nikoliv s nostalgií, vzpomenu, jak si soudruh vedoucí svolal pánské osazenstvo kanceláří a direktivně nám oznámil, že se dobrovolně povinně zúčastníme podnikových oslav Mezinárodního dne žen. „Chápejte, jde vo to, aby ženský měly s kým tancovat,“ dodal. Ženy se po práci nejprve sešly v kladenském kulturáku, kde k nim blahosklonně promluvil některý z papalášů podnikového vedení, aby přitom vyzdvihl jejich zásluhy a nepostradatelnost při budování socialistické společnosti. Potom dostaly turka, na tácku dortík a chlebíček a nedočkavě čekaly na ránu do bubnu.
V tu dobu jsme už, jako obětní beránci, čekali ve foyer. Slabší povahy si vzpomněly na taneční a hledaly spásu na WC. No a my ostatní, jsme si u baru dodávali odvahu vodečkou „stoličnou“. V inkriminovaný okamžik pak přišel soudruh vedoucí. Bystrým okem zkontroloval, kdo chybí a pro slabochy si došel na záchod – nezachránilo je, ani když strkali hlavy do mísy. Potom s pohrůžkou nevyplacených kvartálních prémií vyřadil neduživé jedince, kteří to přehnali s posilováním u baru a vpustil nás do jámy lvové…
V jámě lvové vládla totalitní dámská volenka tzn., že jsme odevzdaně a bez odmlouvání byli připraveni na vyzvání k tanci. Při jedné juchací kreaci, jsem nedopatřením šlápl své momentální taneční partnerce na nohu, což ironicky okomentovala, že mi to moc nešlo ani vloni a když se dva neshodnou při tanci, tak by se neshodli ani při něčem jiném… Kolega dopadl ještě hůř. Když mu jeho společensky mírně unavená tanečnice během ploužáku pěla do ucha: „Lásko mně ubývá sil…“ suše poznamenal, že to vidí a… Jeho netaktní poznámka se řešila na odborářské úrovni.
P.S. Jednou se stalo, že ženy slavily tak mocně, až rozjařený soudruh vedoucí zavelel: „Saka naruby!“ Otočil židli opěradlem před sebe, rozkročmo na ni usedl a zvolal: „Prapore na koně a za mnou!“ A my rajtovali kolem stolů až židle praskaly, protože befel je befel.
