Měl jsem „štěstí v neštěstí“? Moje takřka osobní obvodní lékařka je bohužel dlouhodobě nemocná. No a tak jsem byl, doufám, že dočasně, přeřazen k náhradní doktorce. Říká se, že všechno špatné je pro něco dobré, ale…
Jsem ke svému zdraví resp tělu zodpovědný přiměřeně k mému pokročilému věku – pravidelně chodím servisovat prostatu a tlusté střevo, ale... Nejsem hypochondr a k doktorům chodím pouze, když už mám, obrazně řečeno, hlavu pod paží. Přesto jsem si, během uplynulého půl století, na moji paní doktorku, po vzoru železné košile, zvykl a ona na mě. Možná i proto, že jsme, plus minus, stejně mladí.
Velice rychle poznala, že nejsem simulant, který si vymýšlí choroby, abych se mohl hodit marod a ulil se z práce – za éry budování socialismu to totiž byla oblíbená činnost například tzv. melouchářů, stavebníků rodinných domků, nemakačenků apod.
A navíc jsme měli stejné hobby. Je to jako včera, když jsem si k ní skoro před padesáti lety poprvé přišel pro razítko, že jsem zdravotně způsobilý jet na dětský tábor jako výchovný pracovník. Bez problémů mi vyhověla a dodala, že ona na tábory jezdí také.
Od té doby jsme formality související s mojí momentální indispozicí většinou vyřídili velmi rychle a ušetřený čas jsme věnovali našemu společnému koníčku – bleskově jsme na sebe vychrlili naše táborové zážitky a myslím, že nám oběma bylo hned o něco lépe na duši.
Před několika lety jsem si na nějaké sociální síti přečetl ironickou poznámku nějakého „ajťáka", který si dělal legraci z toho, že moje paní doktorka zaspala dobu, protože v 21. století ještě pořád píše na psacím stroji. To měl sice pravdu, ale… Pro mě, jako pacienta, je důležitější, že je empatická a že pozná, co mi je, ale…
„Pozná to i ta nová?“ dumal jsem s obavou v neznámé čekárně. „Pojďte dál," vyzvala mě neznámá zdravotní sestřička. „Dobrý den,“ vychovaně jsem zahuhlal přes respirátor při vstupu do ordinace. Zhluboka jsem se nadechl, abych začal svoji řeč o tom, jak jsem bolavé rameno přemlouval, aby ještě vydrželo a „podmazával“ jsem ho vším možným i nemožným, ale…
„Dobrý den. Měl byste něco dělat s těmi víčky – vidíte dobře?“ ozval se mladý hlas mladé lékařky od mladého stolu. Byl jsem zaskočen a zmaten, jako lesní včela, ale… V ten okamžik jsem si vzpomněl na legendární scénku pánů Šimka a Soboty alias důchodců v čekárně u lékaře.
Pootočil jsem se ke dveřím, jako když chci odejít, a s omluvným tónem v hlasu jsem pronesl: „Promiňte, asi jsem si spletl ordinaci. Mě bolí rameno, ale asi jsem omylem vlezl na oční,“ a s napětím jsem očekával, že za svoji drzost budu náležitě potrestán. Ale…
P.S. Po vteřině ticha se přes sněhobílý respirátor ozval zvonivý smích a mě spadl kámen ze srdce. Nechci to zakřiknout, ale... Dneska už mě rameno nebolí.
