Chodím městem a dívám se za vrata aneb Je mi vzteky smutno, nebo smutno vzteky…

„Náklady na utlumení těžby v dolech společnosti OKD do roku 2035 dosáhnou zhruba 15,6 miliardy korun,“ uvedl ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček. Schválila to vláda. Vždycky když čtu podobnou zprávu, tak mám smíšené pocity.

Nejvíce peněz, 22 procent, připadne na čerpání důlních vod a metanu, zhruba pětina půjde na likvidaci areálů. Třetí největší položkou je se 16 procenty vyplácení odstupného. Jednotlivé části OKD budou postupně přecházet pod státní podnik Diamo.

Předpokládám, že když si tuto zprávu přečetl kterýkoliv zaměstnanec kterékoliv české firmy, jejíž privatizace se po roce 1989 nepovedla – a že jich bylo, tak mu je podobně jako mně. Jak? Vzteky smutno nebo smutno vzteky – to je jedno. Proč? Do smrti v sobě budu mít pocit hořkosti, že na nás se tehdejší mocipáni zvysoka vys… Ne, nejsem nepřející, naopak. Ostravským havířům přeji, že se o ně stát postará, ale…

Jsem Kladeňák a proto není divu, že jsem, stejně jako dalších 22 tisíc zaměstnanců pracoval v Poldovce, přesněji v Poldi SONP Kladno – celkem jsem v ní odmakal 25 let. Byl jsem z naší rodiny už čtvrtá generace, ale… Další už bohužel nebude. Proč?

V roce 1990, přesně po sto letech od vzniku Poldovky, začala její pseudoprivatizace, která však ve výsledku neznamenala cestu k prosperitě, nýbrž naopak její konec. Nechte si, prosím, řeči o života neschopném molochu. V Poldovce byla umělá zaměstnanost, jako ve většině firem v tehdejším socialistickém Československu, ale...

Nejprve nejlukrativnější poldovské provozy, jako byly např. tzv. Mechaniky, které vyráběly klikové hřídele či tzv. Antikorka, které produkovaly výrobky s přidanou hodnotou, jejich dosavadní soudruzi vedoucí bleskově rozporcovali na cca 22 „eseroček", jako poslanci ve sněmovně rozpočtového „medvěda“. A ze soudruhů se doslova přes noc stali podnikatelé v módních fialových sakách a bílých ponožkách.

A to co z kdysi světoznámé Poldovky zbylo resp., to co nikdo nechtěl tzv. prvovýrobu, jako např. ocelárnu, nabídl „oblíbenec“ Kladeňáků exministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý za jednu korunu. Historik Tomáš Voldráb o jejím prodeji řekl: „Stát se snažil za každou cenu podniku zbavit a v podstatě mu bylo tak trochu jedno, co se s ním stane...“ Kladeňáky nepřesvědčíte o tom, že likvidace Poldovky nebyla úlitba západním hutním společnostem, které rády obsadily její trhy.

A stalo se. Třicet let byl pacient Poldi Kladno v agonii – střídavě ho převáželi z JIPky na ARO a zase zpět. Střídali se u něho „odborníci“ z Česka, Německa či Ruska, ale… Pacient nakonec, po několika marných oživovacích pokusech, zemřel.

Insolvenčnímu správci se sice po několikrát zmařené dražbě nakonec podařilo Poldovku prodat, ale… Utržené peníze „kupodivu“ nestačily na dlužné mzdy posledních cca 300 zaměstnanců, kteří ze všech postižených, byli nejvíce zranitelní. A stát se na to nečinně díval. Proto ta pachuť hořkosti.