Škola, to není jenom sedět v lavicích a učit se, učit se, učit se, ale… Také vyrušování během výuky, tahání holek za vlasy, poznámky, běhání po chodbách, radost z 1 a zlost na úču kvůli 5, přestávky a spousta dalších zážitků, ale…
Tak na školní léta vzpomínám já. Ale… Ať jsou moje vzpomínky na školu jakékoliv, tak důležité je, že je mám, ale… To samé, si už docela dlouhou dobu, bohužel nemůžou říct současní školáci. Nebudu řešit proč – od toho jsou povolaní, ale...
Nedaleko od mého kladenského bydliště je les Bažantnice resp. to, co z něho ještě zbylo – na to, abych ho obešel rychlou chůzí, mi bohatě stačí dvě hodiny. Obkružuji ho, pokud to čas a počasí dovolí, skoro denně, ale…
Letos bylo dost sněhu i na Kladně resp. i v lese, takže si ho děti užily – alespoň se v době distanční výuky nenudily. Při mých lesních „kolečkách“, jsem jednou u rybníka potkal tři malé kluky. Dvěma bylo tak deset a mrňous byl maximálně šestiletý – asi mladší brácha jednoho nich.
V rukách drželi plastové boby a o něčem se vzrušeně dohadovali. „Dobrý den, pane,“ pozdravil mě ten nejodvážnější z nich, když jsem je míjel „nevíte, kde to dobře jezdí?“ a všichni tři na mě upřeli prosebné pohledy.
Přiznávám, že mě ten kluk překvapil – hlavně tím, že mě pozdravil. Ale… Měli štěstí, že jsem věděl, kde to dobře jezdí. „Půjdete tady zleva kolem rybníka a asi po sto metrech je stráň s hoblama. Tam jsem kdysi jezdil taky,“ poradil jsem jim. „Jó?“ podivil se hodně nedůvěřivě kluk, až mě tím skoro naštval. „Jó. Pojďte, já vás tam dovedu,“ dodal jsem.
Opravdu to bylo kousek za rybníkem a už tam bobovalo několik dětí. Kluci vyrazili na stráň a za chvíli s hurónským řevem drandili dolů. Stoupl jsem si stranou, pozoroval jsem je a nostalgicky vzpomínal. A kluci se předváděli – jezdili na břiše, v kleče a pozadu, tak jako kdysi my.
„Bezva to skáče,“ uznale ohodnotil kluk moje doporučení, když kolem mě táhl boby zpátky na kopec. „Nechcete se svézt?“ zeptal se mě a velkoryse mi nabídl svůj dopravní prostředek. Opět mě zaskočil, ale…
Nenechal jsem se zahanbit a jeho výzvu jsem přijal. A tak jako kdysi jsem to vzal přes tři hobly – bum, bum, bum, třikrát jsem nadskočil, ale… Přežil jsem já i boby. „Díky,“ poděkoval jsem upřímně klukovi a podal mu špagát od bobů. „Není zač,“ odpověděl a mazal za kámošema.
„Ale je, a kdybys věděl, jak moc," pomyslel jsem si. Loudavým důchodcovským krokem jsem odcházel a za mými zády, covidu navzdory, znělo radostné vřískání dětí.
