Ani na okamžik jsem si nedělal iluze, že si před mými rádoby říznými fejetony kladenský primátor Volf sedne na zadek, ale… Ve skrytu duše jsem doufal, že se k němu něco málo z nich donese a on se nad podněty zamyslí. Nezamyslel.
Když jsem si před pár roky více méně náhodou přečetl několik blogů Kafe a cigárko všumělkyně Marie Doležalové, byl jsem z nich na větvi – možná i proto, že se mi Maruška líbí, nejen jako herečka, ale i jako žena. „Jóó, takhle umět psát,“ povzdechl jsem uznale, byť se psaním živím čtvrt století. A trvalo minimálně další rok, než jsem dospěl k rozhodnutí zkusit psát vlastní blog.
Nojo, ale o čem? O divadle, jako Maruška? To raději nééé! Vyprávět poutavě o tom, jak jsem vzplanul, nikoliv láskou, nýbrž od pochodně, když jsem coby šestnáctiletý zbrojnoš statoval na Karlštejně v legendární Noci na Karlštejně, by zajímalo tak leda hasiče. A ostatní divadelní zážitky? To byl spíš jeden velký mejdan nežli umění s velkým U.
Nebo o novinařině? To asi také ne… Teda né, že bych za těch pětadvacet let u novin nezažil něco více či méně úsměvných trapáren – např. tu s exministrem Dlouhým, když jsem se ho před houfem kladenských hutníků zeptal, jak to myslel s prodejem Poldovky za jednu korunu… V tu chvíli se z něho stal Blekota i Mekota v jednom a ta tam byla jeho nadvěcnost a rozšafnost známá z televizních obrazovek. Ale s jedním majstrštykem bych se mohl pochlubit... Možná jsem jediný novinář v Česku, kterého požádala o rozhovor Zlatá slavice Lucie Bílá. Rozjížděla tenkrát projekt svých vystoupení, z jejichž výtěžků měla být opravena kaplička v jejích rodných Otvovicích, no a potřebovala tuto informaci dostat do světa. Dali jsme si pivo a dobře jsme si spolu pokecali. Potom mě ještě pozvala na nějakou akci do Prahy, ale tam už mě tenkrát manželka nepustila…
Nebo se mám zařadit do zástupu mainstreamových novinářů a se zarputilostí Husitů dobývat Čapí hnízdo či se mediálně podílet na snaze o další pražskou defenstraci. Je to sice vděčné téma, ale… Nejrůznějších komentátorů, politologů atd. je dneska habakuk a já nemusím být všude. A tak jsem se rozhodl psát o tom, co znám resp. kde to znám, protože jsem se tam narodil, tedy o Kladně resp. o radostech, ale hlavně strastech všedního dne nás Kladeňáků. A dobře jsem udělal, protože toto téma je pole neorané…
Z vlastní zkušenosti regionálního novináře vím, jak tvrdý je to chlebíček. Žádné noviny nejsou nezávislé, i když se tak některé rády tváří. Všechny potřebují peníze! Když nemáte peníze např. v podobě sponzorských darů nebo za inzerci, tak můžete psát jako bůh a bude vám to houby platné… Jednoho dne za vámi přijde vydavatel a začne vám před očima mávat sjetinou červených čísel, kterým ani zbla nerozumíte a výsledek je, že vaše noviny končí!
A tak opakuji to, co už každý dávno ví: Závislostí novin resp. médií na penězích končí svoboda slova – to platí i na Kladně. Místní periodika se s tímto celosvětovým trendem perou, jak umí či podle toho, jakou mají odvahu ohnout či neohnout páteř… Kladenský čtenář v nich jenom málokdy nalezne jakoukoliv kritiku čehokoliv, neboť tvoří ve stylu Óda na radost aneb Všichni jsme happy.
Nepasuji se do role kladenského buditele, obrozence či investigativního novináře, protože na to nemám koule. Jenom se snažím trochu ironicky upozorňovat na větší či menší nedostatky či resty, které kladenská radnice vůči svým občanům má, doufaje, že k mému varovnému hlasu nezůstane hluchá. Ale…
Že primátor bude dělat mrtvého brouka, co se týká ošatného zaměstnanců kladenského magistrátu, mě nepřekvapilo, dokonce jsem s tím počítal, ale… Tak nějak lidsky mě zklamal, že s ním ani nehlo např. moje upozornění na špatně viditelné přechody pro chodce u kladenského zimáku nebo na parkování automobilů na chodníku před „zebrou“ v Dánské ulici atd. atd. …
P.S. Osvícený panovník, by za to poděkoval, ale ten náš nerad prohrává – inu bývalá hokejka se nezapře…
