Brigety, jako Lego i Merkur dohromady

Lego je geniální stavebnice, která nám sice tahá peníze z kapes, ale v dětech rozvíjí kreativitu, zručnost a nevím co ještě. Nezávidím jim ji, protože moje generace měla neméně geniální stavebnici Merkur. A já ještě navíc brigety.

Určitě to také znáte. Pusa na tvář, zamávání z okna a vnoučata jsou fuč. Třebaže si po sobě hračky (konečně) uklízejí, tak tu a tam se nějaká zapomenutá občas najde. Asi mi dáte za pravdu, že úplně ze všeho nejhorší, je Lego. Proč?

Tělo si řekne, co potřebuje. Když se potmě rozespalý šourám na záchod a přitom si bosou nohou stoupnu na zapomenutou kostičku Lega, v tu chvíli vzývám Herodesa, jaký že to byl moudrý král. Proto se, po každé vnoučecí návštěvě, nedůstojně spustím na všechny čtyři a po kolenou preventivně prolezu celý byt – když nějakou zatoulanou kostičku najdu, jsem spokojený, ale… Pokud ne, tak jsem nesvůj, že jsem při hledání možná nebyl dostatečně pozorný a představuji si, jak na kostičce tančím Makarenu a potom ji s klením nakopnu.

Tuhle jsem jich zase pár našel, tudíž jsem měl radost a vzpomněl jsem si přitom na zmíněnou stavebnici Merkur. Co já si s ní vyhrál a stavěl z ní všechno na co moje fantazie a šikovnost stačila.  Samozřejmě se stávalo, že mě od této milované činnosti něco nebo někdo vyrušil a já nechal železné profilované destičky, kolečka, šroubečky ležet, tak jak mi z ruky vypadly – většinou na stole, ale přiznám se, že někdy i na podlaze a… Babička nebo rodiče si na ně někdy šlápli a možná si přitom také vzpomněli na krále Herodese.

Lego a Merkur jsou určitě báječné stavebnice, ale… Já měl ještě něco lepšího. Do svých 13 let jsem bydlel na Novém Kladně v XIII. ulici V. B. Třebízského čp. 1282. Do našeho rodinného domu – no spíš domečku, se chodilo několikametrovou neosvětlenou uličkou, která byla společná se sousedním domem. Na konci uličky byla vrátka vedoucí na dvorek – no, spíš dvoreček, v jehož nejzasším konci byl chlívek na uhlí. Bylo to nepraktické, ale jinde místo na jeho uskladnění nebylo. Nebo vlastně bylo, ale… To by tatínek musel zrušit svoji milovanou voliéru o velikosti zahradního domku, ve které na sebe rozpustile pokřikovaly andulky, trylkovali kanáři, jemně pípaly zebřičky a chůvičky. A tak raději před každou topnou sezónou kolečkoval metráky uhlí a briget uličkou a přes celý dvorek. Snažil jsem se mu pomáhat, ale…

V době, když mi bylo nějakých pět šest let, jsem se nemohl dočkat, až nám uhlíři přivezou zásoby na zimu – přesněji řečeno až přivezou brigety. Brigety – zvlášť ty podlouhlé, kterým se říkalo německé, totiž byly mojí nejoblíbenější stavebnicí. Stavěl jsem je na sebe, jako komín nebo za sebou, jako vlak. Vydržel jsem si s nimi hrát celé hodiny a podle toho jsem také vypadal... Marné bylo varování maminky, že dostanu výprask, jestli na ty brigety jenom sáhnu. Byly pro mě stejným fetišem, jako pro herce a muzikanta Koptu legendární autobus RTO.

Rovnal jsem podlouhlé německé brigety vedle sebe, jako černé klávesy. Nejprve mě napadlo, že tatínkovi ušetřím práci a udělám mu radost, když je postupně přemístím do chlívku. Popadl jsem do každé ruky jednu brigetu, ale… Asi v půlce uličky mě to přestalo bavit. Položil jsem je a napříč uličkou začal stavět brigetovou zeď. První řada, druhá řada, třetí řada – nepamatuji se, kolik řad jsem stačil postavit, když vtom se z domu ozvalo maminčino: „Luboušku, pojď k večeři.“ Znalecky jsem si prohlédl své stavební dílo – byť jsem absolvent stavební průmyslovky, tak do dnešního dne jediné, které jsem postavil. Přelezl jsem brigetovou zeď a poslušně mazal domů. Pocit z dobře vykonané práce byl tak silný, že jsem téměř nevnímal rány, kterými mi maminka vyprášila mour z tepláků, ale…

V tom se potemnělou uličkou se zpěvem na rtech ze zkoušky pěveckého sboru vracel soused. Slyšel jsem ho, jak si vesele prozpěvuje, když šel kolem okna, ale… Záhy zavyl jako kastrát. Maminka se lekla, co se stalo a šla se podívat před vrátka. Tam uviděla souseda, lekla se ho, protože vypadal, jako já po celodenní hře s briketami a… Podruhé mi vyprášila kalhoty. „Umýt a spát," zavelela a já ji poslechl velice rád, protože z odpolední šichty se měl vrátit tatínek.