Bolku, Olšany jsou i v Čechách

Když je  čertovi sedm set let, tak je teprve v pubertě. Ale když je sedm set let vesnici, jako jsou Olšany, tak je to požehnaný věk. Žijí svým životem a nežerou se snem o samostatnosti, protože je spolkl mladší Brandýsek, i když...

S malou moravskou vesničkou Olšany, která je profláklá hlavně co by sídlo Valašského krále Bolka Polívky, mají Olšany u Kladna společné jenom ty hlavy pomazané. Protože pánem celého panství buštěhradského, pod které spadaly i Olšany, se stal i sám císař a král František Josef I. Ale to až mnohem později…

První existence Olšan je datována v Hájkově kronice už v roce 852, ale až roku 1316, tedy před sedmi sty léty, se uvádějí co sídlo Ratiborovo. To je určitě důvod k chystaným oslavám, ale samostatnost si Olšanští nikdy neužily… Jak šel čas, tak nejprve patřily pražskému probošství, později ke Vrapicím, v 16. století dokonce jedna část Olšan náležela k Buštěhradu a druhá ke Kladnu. Roku 1909 měla osada Olšany 731 obyvatel, z toho 730 Čechů - kdo byl ten jeden zbývající nikdo určitě neví, ale šušká se, že to byl Jára Cimrman... Místně a katastrálně už Olšany spadaly pod Brandýsek, hejtmanství a soud měly ve Slaném a faru ve Pcherách. Takže běhání po úřadech nebyla ani tenkrát žádná sranda…

Svůj název mají Olšany patrně od olší, které tam kdysi rostly. A olšové listy v zeleném poli, jako symbol identity, zastupují Olšany ve znaku obce Brandýsek, do jehož gesce úředně spadají. Jsou to paradoxy, když starší a slavnější musí poslouchat mladšího… Z Olšan pochází např. bývalý fotbalový reprezentant Václav Kokštein, který hrával křídlo v pražské Spartě a Dukle Praha a také v národním mužstvu.

Ale Olšanští jsou v otázce své identity více nad věcí než třeba Moravané, kterým jednou vadí název Czechia a podruhé zase velikost státního znaku na hokejových dresech... Samozřejmě, že k nějakému tomu hospodskému šprajcování mezi chlapy z Olšan a Brandýska sem tam dojde, ale už to není, co to bývalo, když spolu, jako kluci, nemilosrdně válčili. A dnešní kluci? Ti si mezi sebou rozdají online tak maximálně nějakou střílečku na "písíčkách"... A v tom každodenním mumraji se už docela zapomnělo na to, že asi před čtvrt stoletím padl zřejmě jediný návrh na odtržení Olšan od Brandýska.

V době plné politických a společenský změn v polistopadovém Československu to kvasilo i v Brandýsku resp. i v Olšanech. A jako kdyby toho, z pohledu starých struktur, nebylo dost, tak do této vážné situace jeden dlouhovlasý olšanský nezávislák s lenonkami na očích plácl něco v tom smyslu, jako: „Dost bylo Brandýska!“ A z hecu navrhl, aby se Olšany osamostatnily…

Potkali jsme se spolu u sekerek, tedy u regálu, ve kterém byly vystavené – malé, velké, tlusté, tenké, jaká je libo. Vlasů nám o půl metru ubylo a dioptrií naopak přibylo… Neviděli jsme se řadu let a tak jsme zavzpomínali i na to, jak jsme tenkrát spolu stáli na jedné straně ideologické barikády. „Měli jsme být, jako oni,“ pronesl trochu temně a potěžkal v ruce jeden z produktů renomované firmy. Sáhl jsem po jiném, abych ho nenechal ve štychu, podívali jsme se na sebe a zasmáli jsme se tomu – i když trochu kysele… „Ber to tak, že jsme svoji historickou úlohu splnili a máme čisté svědomí...“ Řekl jsem mu „moudře“ a zasmáli jsme se tomu tentokrát od srdce, protože oba víme své...  A připomenul jsem mu jeho kanadský žertík s odtržením Olšan od Brandýska. „Ty jo, to byla prdel. Málem mě za to upálili jako Husa…“ řekl a zasmál se svým trochu hýkavým smíchem, až k nám přikvačil mladý prodavač, jestli prý nepotřebujeme poradit s výběrem sekerky. Zasmáli jsme se potřetí a řekli jsme mu, že měl přijít tak o pětadvacet let dřív... Nechápal. „Tak zase někdy u sekerek,“ řekli jsme si na rozloučenou a šli každý po svém…