Bolavé místo Kladna – autobusák

Býval tam kdysi příjemný městský park s mohutnými modříny a tisy, které se klenuly nad lavičkami. Jeho pohodu nenarušoval ani v té době nezbytný architektonický prvek – kryt civilní obrany, mazaně ukrytý pod zeleným pažitem.

Podobných zelených oáz v Kladně nikdy moc nebylo... Kromě toho park tvořil také optický předěl centrální části města od fabriky, dnes by se řeklo průmyslové zóny. Stačilo však přejít silnici a rázem jste se ocitli ve Vernově Ocelovém městě… Za plotem byly vidět ve dne i v noci hučící provozy Huti Koněv s čoudícími komíny, k nebi trčící „prsty“ vysokých pecí i legendární rudá záře nad Kladnem.

Hodnoty se však měnily a doba i „Ocelové město“ si žádalo radikální změny. A tak byl park obětován v zájmu budování „lepších zítřků…“ I když už tenkrát se možná vědělo, že to není nejlepší řešení. Trávník nenávratně zmizel pod betonovou plochou, na které by se směle mohla konat minimálně okresní Spartakiáda. Mohutné stromy, které pamatovaly ještě první republiku, vystřídaly aleje stojanů autobusových zastávek, ze kterých několikrát denně odjížděly stovky autobusů vezoucí ze šichty tisíce hutníků z blízké Poldovky. Nové autobusové nádraží bylo postupně zastřešeno a osvětleno a prožívalo svůj boom.

„I přes vodopády řeky plynou dál svět se točí točí točí a voda padá, padá padá…“, rapovala kdysi skupina Chaozz. A historie se opakovala. Hodnoty se opět změnily a nová doba si žádala nové změny. Na Kladně se názorně potvrdilo přísloví, že všechno souvisí se vším… „Ocelové město“ bylo na „přímluvu“ jednoho „dlouhého“ ministra nejprve „výhodně“ prodáno „za korunu“, následně vytunelováno a nakonec z větší části sešrotováno. A autobusy najednou neměly koho vozit. Jejich počet rychle klesal a klesal a jízdní řády řídly a řídly… Stojanů autobusových zastávek ubývalo, až jim najednou stačil plácek velký sotva jako fotbalové hřiště. Dávno pryč je doba, kdy „autobusák“ pulsoval životem velkého průmyslového města a denně skrz něj prošly tisíce lidí. A kde nejsou lidé, tam je pusto a někdy i nebezpečno…

Zažít kladenské autobusové nádraží v noci? Děkuji, jsou lepší způsoby sebevraždy…

V současné době je pohled na autobusové nádraží podobně tristní, jako na torzo, které zbylo z kdysi světoznámé Poldovky. A možná, že právě od ní se nakazilo nějakým zhoubným virem… Nosná konstrukce zastřešení spolehlivě rezaví, protože barvu viděla naposled v minulém století. Podobně jsou na tom stovky čtverečních metrů plechové střešní krytiny, místy prorezavělé a vibrující v náporech větru. Nový nátěr by slušel také zábradlí, stojanům autobusových zastávek a nakonec i lavičkám. A zub času neúprosně hlodá… „Prosím, prosím, také odpadkové koše většinou zmizely,"  vždyť já vím - asi ve  sběrnách. A nežaluj!                                                                                                     

Spodní vody tu  vždycky bylo dost – ta sice prospívala parkové zeleni, ale rozhodně nesvědčí vyasfaltovaným nástupištím, která na několika místech připomínají oblé kopečky Českého středohoří… Samostatnou kapitolou je potom „intimní "osvětlení „autobusáku“. Chvilku svítí, chvilku bliká - asi jako v ponorce po zásahu hlubinnou minou… Není proto divu, že ten kdo může, se těmto místům za tmy raději vyhne.

Jedna nová netradiční politická strana ve své předvolební kampani slíbila, že v případě úspěchu kladenské autobusové nádraží zrekonstruuje a udělá z něj důstojný integrovaný dopravní uzel, který usnadní cestování meziměstskou i městskou veřejnou dopravou. Vyhrála. Čas však neúprosně běží. Tak uvidíme, jestli se „autobusák" probudí ze svého zlého snu, jako Šípková Růženka, nebo jestli skončí, jako nedaleké „Ocelové město“...