Možná je to veselá pohádka se zvířátky, snad krutá ironie, možná podobenství o lidech, nebo kritika politiky, ale určitě je to o nenažraném praseti.
V předalekém království za sedmero horami a sedmero řekami žil chudý rolník - pěkná žena mu utekla se starým boháčem, syn Honza byl dealer drog a pasák, starší dcera byla sňatková podvodnice. Mladší dcera, Maruška, byla krásná, chytrá a laskavá, ale HIV pozitivní. A tak nebohému rolníkovi, který na stará kolena dostal Alzheimera, zůstalo jen hubené prase, dobrácký vůl a pitomá koza. Ale jednoho dne, když šel do pajzlu U Topolu, aby nad láhví lihu zapomněl na své hoře, zakopl, svalil se hlavou přímo na ostrý kámen a omdlel. Jelikož tenkrát byly kruté mrazy, rolník se ze svého spánku neprobudil a umrzl.
Druhý den ráno prase nespokojeně zakvičelo. „Kde je náš pán? Proč mi nenasype žrádlo do koryta?" Prase nemohlo tušit, že rolníkova mrtvola je už zcela zasypána sněhem, a tak začalo sprostě nadávat, až probudilo vola: „Prasátko, uklidni se. On přijde. Já mu věřím." Koza spala dál a neměla potuchy o hádce, která se mezitím rozvinula.
„Prostě čekej, nějak to dopadne."
„Nijak to nedopadne. Co si myslíš, vole naivní? Ten chlap je starej, zoufalej, klidně se mohl někde oběsit. Doufal jsi snad, že se celej život budeš mít jako prase v žitě?"
„Pokud vím, prase jsi tady jenom ty," opáčil vůl, který se cítil dotčený, protože byl nazván prasetem.
„Utečeme z chlívku a sežereme to málo, co našemu pánovi zůstalo," ignorovalo prase volovu poznámku, „a pak se vydáme do světa."
„Ale to se nesmí," odpověděl šokovaný vůl, „to nemůžeš..."
„A kdo říká, že nemůžu? On by jinak sežral nás, takže co na tom záleží? Vidím šanci, tak ji přece využiju, ne? Je mi úplně fuk, co na to řeknou ostatní."
„Jenže je to nemorální," řekl vůl nejistě.
„A žrát zvířata je morální? Vždyť já se klidně můžu obrátit na nějakej vegetariánskej spolek, nebo na sdružení na ochranu zvířat. Já nechci, aby mě někdo sežral, rozumíš, vole?"
„No dobře, ale dejme tomu, že by ti jídlo snědla třeba kočka, tak bys byl taky naštvaný."
„Kdyby mi kočka sežrala jídlo, tak sežeru já ji. Tak půjdeš se mnou, nebo ne?"
Vůl přemýšlel. Když nepůjde, tak se prase určitě rozzlobí a třeba by mu mohlo ublížit. A možná má prase dokonce pravdu a dříve nebo později by ho stejně lidé snědli. Když půjde, mohlo by z toho něco kápnout. A tak si vůl řekl, že se vydá do světa s prasetem. Po krátké poradě se rozhodli, že s sebou vezmou i kozu, protože potřebují nějakého pitomce, kterého můžou využít, bude-li třeba.
Probudili retardovanou kozu, která zamečela: „Hej, prase, vole, vo co de? Do světa pudeme?" Vyšli z chlívku, zamířili k rolníkovu domku, nechali stát kozu na stráži a sežrali všechny rolníkovy zásoby. Vrátili se ke koze, které hlady kručelo v břiše, a vyrazili do světa.
Jak kráčeli hustým lesem, znenadání na ně vyskočil vlk. Byl to ten samý vlk, jehož životním údělem bylo svádět kůzlátka, aby mu otevřela vrátka. Byl naštvaný, protože kůzlátka už nebyla dnešní, a tak když uviděl prase, vola a kozu, nadšeně povyskočil a s vyceněnými zuby postupoval k zvířecí trojici. Prase vycítilo nebezpečí, vytáhlo bílý prapor a postoupilo vpřed.
„Copak, prase, máš strach?," zeptal se škodolibě vlk.
„Ne, chci vyjednávat," řeklo prase, „a to o podmínkách, které budou vhodné pro nás oba," dodalo potichu.
„Dobře, a co nabízíš?"
„Přidej se ke mně a budeš moc sežrat kůzlátek, co hrdlo ráčí."
„A proč bych ti měl věřit?," ptal se vlk.
Prase mu pošeptalo svůj plán a vlk souhlasil. A byli čtyři. Vůl se sice ptal, proč je vlk nesežral, tak prase prozradilo, že napsalo vlkovi směnku na patnáct kůzlátek.
Šli dál po lesní pěšině, když si povšimli dalšího vlka. To byl zase ten, co polyká staré důchodkyně a slečinky v červeném a pak bojuje s myslivcem. „Hola hej, vlku, slyšel jsem o tvém neúspěchu," zahulákal vlk z pohádky o neposlušných kůzlátkách. Našemu novému vlkovi se totiž nedávno přihodil nepříjemný incident - vtrhl totiž k jedné babičce, která měla zrovna návštěvu - vnučku s myslivcem. Myslivec nelenil, a když viděl, že vlk ohrožuje jeho snoubenku a její babičku, popadl Sig Sauer a ustřelil vlkovi ocas. Pro vlka to byl pořádný trapas, uvažoval proto, že emigruje. Teď se mu naskytla příležitost, podepsal směnku na patnáct kůzlátek, sbalil si kufry, podal výpověď a přidal se ke zvířátkům. A bylo jich 5.
Asi vás zajímá, jak prase hodlalo dodat vlkům třicet kůzlátek. Rozhodně neudělalo tu blbost, že by směnky spálilo nebo tak něco. Když zvířátka vyšla z lesa, objevil se před nimi obrovský zámek, v němž žil král s královnou, které zlá čarodějnice zaklela - královna byla bez rukou, král bez očí. Zvířátka vešla do zámku, tiše našlapovali kolem královských komnat.
„Poslyš, královno, neslyšela jsi něco? Někdo tu je! Haló, princi, jsi to ty, jdeš nás zachránit? Moje oči a královniny ruce spolu s kouzelnou mastí jsou u zlé čarodějnice. Jdi jí zabít a přines..."
„Zase blouzníš, králi, uvědom si, že sem, do zapadákova, nikdo nepřijde. Vždyť tu čekáme už pět set let." opáčila královna a dál nerušeně sledovala telenovelu.
Zvířátka smutně naslouchala srdcervoucímu dialogu královských manželů, ale prase zavelelo: „Žádný soucit, jde se dál." Sešli do dvora a zamířili k ohradám. V jedné z nich žalostně mečela asi stovka kůzlátek, ale jakmile uviděli kozu, utichli. Koza byla šťastná, že po dlouhé době vidí někoho ze svého rodu, ale když prase otevřelo závoru a kůzlátka se vyhrnula ven a jala se kozu následovat, její nadšení neznalo mezí. Takto prase zajistilo přísun potravy pro vlky.
Celé procesí pokračovalo vpřed k nám zatím neznámému cíli, přešli řeky, moře, kůzlátek zatím značně ubylo, ale brzy zvířátka měla získat nového společníka. Na větvi stromu seděl překrásný velký červeno-zlatý pták.
„Ale podívejme se, to je přece fénix," zabučel vůl.
„Žádnej fénix, pitomče, ten je leda v Harry Potterovi. Já jsem pták ohnivák. A kdopak jste vy? Sdružení, které vede prase. To je teda pěkná čuňárna," zachechtal se škodolibě. Ačkoliv to nikdo nepoznal, prase vzteky zrudlo.
„Vydali jsme se do světa hledat štěstí."
„A hledáš štěstí pro sebe, nebo štěstí pro ně?," zašeptal pták posměšně, „Věřím tomu, že kde je štěstí pro tebe, bude štěstí i pro mě, takže půjdu s tebou."
Prase nebylo moc nadšené, ale nakonec souhlasilo, aby se pták ohnivák stal členem jejich družiny.
Putovali přes pouště, hory, až nakonec došli ke zvířecímu králi. Prase požádalo krále - lva - o audienci a vypravovalo mu, jak odešli do světa, jak strastiplná byla jejich cesta, a poprosilo krále, zda by se zde mohlo se zvířátky usadit. Lev souhlasil, dokonce se mu prase zalíbilo, a tak se stalo členem jeho družiny.
Pár let prase udržovalo na výsluní, lezlo králi do jeho královského zadku, ale stejně se choval i pták ohnivák. Jinak se moc nedělo, stádo kůzlátek se rozrůstalo, vůl si našel krávu a vlci si taky užívali.
Ale pak král umřel a bylo nutno zvolit nového. Byli dva horcí kandidáti - pták ohnivák a prase. Pro ptáka ohniváka hrálo to, že byl krásný, pro prase zase to, že bylo bohaté. První kolo voleb bylo nerozhodné, druhé také a ve třetím se mělo rozhodnout. Prase rozdávalo trička, klíčenky, pivo bylo zadarmo, všude bylo slyšet Tři čuníky Jarka Nohavici. Pták zase pořádal loterii a hlavní cenou byla tři pera z jeho ocasu.
Prase nahlas přemítalo jak vyhrát: „Ptáka nepodplatím, úplatky jsou vůbec nebezpečné, ale musím ho přece nějak zneškodnit. Pták je pořádnej donchuán, toho by šlo využít." Zavolalo si známého grafika - šimpanze Edu, který zhotovil fotografii, na které pták ohnivák obtěžoval pávici - manželku páva konšela. Třemi krabicemi banánů si prase zajistilo mlčenlivost šimpanze a pak tuto fotografii tajně poslalo pávovi. Jak se dalo čekat, páv ji dal bulvárnímu deníku, fotografie vyvolala poprask a způsobila pokles popularity ptáka ohniváka.
Jenže ani v pohádkách nejde vše jednoduše. Vůl se dozvěděl o podvodu prasete a pohrozil, že vše oznámí veřejnosti.
„Vole, co chceš, abys mlčel?"
„Mě neumlčíš, jsem čestné zvíře."
„No tak, vole, kolik krav? Deset, patnáct? A k tomu dvě pole petrželky, která ti tak chutná?"
„Dvacet krav, tři pole, pak budu mlčet," rezignoval vůl.
„A není to nemorální?," šklebilo se prase.
„Dvacet krav, tři pole," zopakoval vůl.
Vůl dostal své krávy a svá políčka, prase bylo slavnostně uvedeno do úřadu, pták se soudil s bulvárními deníky, pitomá koza byla šťastná a vlkům bylo taky dobře.
Asi rok poté, co bylo prase zvoleno, se na královský zámek vetřel had.
„Co bys, prase, řeklo na to, že vím vše o tom, jak si kompromitovalo ptáka ohniváka, jak si uplatilo vola?," řekl had.
„Asi jenom tohle: kolik chceš?"
„Ty jsi hrozné čuně, víš to, prase?"
„Všichni jsme čuňata, dělo prase moudře. Tak za kolik si tě mám koupit?"
