Chceme ideální učitele

Aneb o tom, jak "předěláme" učitele, aby nebyli v rozporu s Liškovým ideálem.

František Novák je učitel. Jako mladý student pedagogické fakulty si naivně představoval, že bude předávat vznešené ideály chápajícím žákům, že z tvárného materiálu stvoří ctnostného, hrdého člověka, který bude vždy milovat svou vlast. 

Františkovi je třiašedesát, na gymnáziu učí češtinu a dějepis. Zápal a nadšení, které ho pohlcovalo v prvních letech jeho učitelské kariéry, vyhaslo.

Vyzáblý, plešatý mužíček stojí před tabulí a monotónně mumlá fakta ze života slavného spisovatele. Ve třídě je ticho. S příchodem Nováka studenti upadli do letargie, z které se dosud neprobrali, ale Františkovi to nevadí. Teď je ve svém světě, ve světě géniů, kteří dovedli popsat nepopsatelné a do svých děl vložili opravdovou vášeň, touhu a lásku...

Zvonění ohlašující konec hodiny probralo studenty i Františka.

Novák jde do sborovny, ředitel s ním prý chtěl mluvit. František se obává, že jejich rozhovor rozhodně nebude patřit k těm příjemným.

Ve sborovně je jenom ředitel, sedí na staré pohovce, prožrané moly.

„Franto, nemám moc dobré zprávy," začíná ředitel. „Víš, teď používáme bonusový systém, učiteli se přidělují peníze podle toho, jestli splňuje normy zavedené ministerstvem. Koukal jsem se, jak na tom jsi, a tenhle měsíc, chlape, je to bez bonusů."

František na něj tázavě zamžourá.

„Podívej se," pokračuje ředitel, „mám tu tabulku, kde je vidět, kolik bonusů kdo nasbíral. Tak třeba tady - oproti učebnímu plánu jsi o dva měsíce pozadu, tím pádem jsi přišel o bonus. Co se týče oblíbenosti u studentů, suverénně atakuješ zadní pozice, z toho bonus taky nekouká."

František nenápadně nahlédne do papírů, které drží ředitel. U studentů je nejoblíbenější kolegyně Bílá, mladá učitelka, za kterou se otočí nejeden chlapec i profesor. Novák zahučí něco o přílišné feminizaci českého školství, ale ředitel ho neposlouchá.

„Rodiče i jejich děti si souhlasně stěžují, že je ignoruješ. Já ti rozumím, mě taky otravuje to věčné dohadování se s neomylnými rodiči, ale od studentů jsem zaslechl několik nevybíravých komentářů ohledně tvého stylu výuky a..."

„Studenti toho namluví," zašeptá František.

„Já vím," odtuší ředitel, „ale stejně jsem se podíval na tohle," a zasune videokazetu do přehrávače. František zděšeně sleduje, jak na obrazovce běží záznam z jeho včerejší hodiny dějepisu.    

„Franto, já to říkám nerad, ale tady není žádná spolupráce mezi tebou a studenty, ty to jenom odříkáš... A to nemluvím o neverbální komunikaci - žádný oční kontakt, úsměv... Chápeš, že vůbec nenaplňuješ ideál dnešního učitele? Dnes potřebujeme kreativní, aktivní učitele, to, co předvádíš ty, je výdobytek minulého století."

„Co mám dělat?," ptá se roztřeseným hlasem František.

„Máš co dohánět, Franto. Být tebou, tak se poohlédnu po nějakých rekvalifikačních kurzech," mávne ředitel rukou k nástěnce.

František se zadívá na jeden z mnoha letáčků: „Jste učitel a nejdete s dobou? Nabízíme vám naše kurzy! Naučíme vás, jak se usmívat na studenty, jak je povzbudit a jak být jejich dobrými přáteli!"

A tak začala přeměna Františka Nováka v ideálního učitele.