Olbram Zoubek - výstava soch u sv. Jakuba, Nový Bydžov-Metličany.

Obdivujeme li dílo nějakého autora, tak také toužíme se s ním alespoň letmo setkat, vyslechnout jeho slova o vlastní tvorbě a získat jeho podpis. S díly Olbrama Zoubka (*21. 4. 1926 v Praze) se setkávám již řadu let, jeho sochy ke mně promlouvají zvláštním způsobem a vždy před nimi zůstávám stát v němém úžasu. Po letech hledání příležitosti se mi to vše podařilo v Metličanech na výstavě, o které si dovolím informovat i vás s několika fotografiemi z vystavené tvorby autora.

Do Metličan jezdím na vernisáže již druhým rokem, a vždy mne tu čeká krásná výstava a kouzelný hudební zážitek. Ono totiž prostředí bývalého kostela návštěvníka přivádí k pokoře a akustika při hudební produkci jej povznáší do nadpřirozena.

O výstavy se zde starají dva kurátoři: PhDr. Alena Šafrová a Ing. Jan Beneš, kteří každou výstavu uvádějí a přibližují návštěvníkům své pocity ze setkání s autorem a z vystavených děl (podrobně viz odkaz na konci článku).

Po oficiálním zahájení nám Olbram Zoubek přiblížil některá svá díla.

Rád bych vás touto výstavou provedl, abyste si mohli domyslet to, co jsem si myslel já.

Nejprve socha za mnou. Jmenuje se chodec. Víte, že jsem se omočil s Janem Palachem a přišlo mi strašně líto, když se v sedmdesátých letech začalo zapomínat a lidé podepisovali petice, že jsou věrni straně a odvolávali to, co kdysi podepsali. To mne strašně trápilo a udělal jsem velkou sochu Prométhea (ta tady není) a malou sochu chodce, která jde kolem něj, kouká se jinám a nevidí ho. To je myšlenka toho chodce.

Dále je tu Jidáš, což je taky politická socha. Víte, když jsem viděl ty Husáky, jak se líbaj s Brežněvama, tak se mi dělalo zle. A představa, že Jidáš drží v rukách Kristovu hlavu a líbá ji, ta mi přišla strašně odporná.

Uprostřed to jsem Já, když dovolíte. Udělal jsem dvě sochy strážců - Jana Palacha a Jana Zajíce a pak mne napadlo udělat ještě sebe. Ale sebe jsem udělal vyhlodanýho, neutkvělýho a nedokonalýho (jak je tady vidět) na rozdíl od těch dvou, protože bych se nedokázal k nim přirovnat.

.                                   Chodec, 1970                                                                                             Strážce, 1975                                     Jidáš, 1975

Ve střední části galerie je umístěno 11 soch.

Vystavené sochy jsem uspořádal do podkovy, což je zvláštní magický útvar. Kdyby ty sochy stály rozházeně, tak by nemluvily, ale v kruhu začínají promlouvat magickou řečí. Každá je z jiné doby, a každá má svou náplň a svůj důvod, proč vznikala.

Včele je moje nejmilejší socha Ifibenie, jež byla dcerou Agamemnona, a když se chystala trojská válka, tak Artemis neposlala příznivý vítr za to, že Agamemnon zabil její laň. Když se věštci ptali, čím to je, tak odpověděli bohové, že dokud neobětuje Agamemnon svoji dceru Ifigenii, tak nepošlou příznivý vítr. Celé to drama na mne ohromně zapůsobilo, protože se Agamemnom rozhoduje mezi svou státnickou, politickou povinností a svojí láskou k dceři. Nakonec chtěl dceru ušetřit, ale ona sama vstoupila na oltář a obětovala se. K tomuto mě asocioval osud Jana Palacha, kdy mladý člověk obětuje život pro ideu.         Tato socha vznikla v době, kdy se podepisovaly petice „Několik vět“. Podepíšeš – děti nebudou studovat.

.                                        Ifibenie, 1986                               Žena, která se odevzdává, 1980                                                   Postava pro M.H., 2010

Vedle Ifigenie stojí Žena, která se odevzdává. Je to podoba mé první ženy, která odcházela z tohoto světa a dokázala svůj osud přijmout – odevzdala se.

Naproti ní je poslední socha roku 2010, která je věnována památce Milady Horákové. Tato socha je umístěna před evangelickou modlitebnou na Smíchově, kde ona byla členkou a kde se k ní zachovali velmi špatně. Tato socha stojí zády k publiku (ne jako tady) a před sebou má desku s nápisem, takže kdo chce přijmout tuto sochu, tak si musí stoupnout vedle ní a přečíst si co je tam napsáno a zamyslet se...

Zobrazení všech soch a celý článek zde.