Vyrostl jsem v době, kdy vrcholem rocku v Československu byli už neexistující Beatles a ABBA právě končila svou tvorbu. Vyrostl jsem v době, kdy se za dlouhé vlasy zavíralo a za triko s nápisem Iron Maiden nebo Accept vám hrozilo vyloučení ze školy. Vyrostl jsem v době, kdy kapely jako Deep Purple, Led Zeppelin a dokonce i Pink Floyd byly tabu a synonymem války. O heavy metalu nemluvě, to byl samotný ďábel. A vyrostl jsem v době, kdy jediná možnost výuky na hudební nástroj byla přes nekonečný dril stupnic a stále stejně znějících etud a prstových cvičení.
Mám skvělé rodiče. I přesto, že bylo jasné, že „společensky přijatelná“ hudba nic kvalitního nepřináší, nás, děti, posílali do hudebky a jsem schopen si dnes přečíst noty, vím něco o harmoniích a transpozicích a celkem rád poslouchám vážnou hudbu. Díky Hifiklubu jsme doma poslouchali i Dvoranu slávy, swing, jazz a tradicionál.
Jako protestující „dospělák v telecích letech“ jsem přestal hrát na klavír a vzal do ruky kytaru. Folk a country se to jmenovalo. Odrhovačky hrané u táboráků si s chutí zazpívám i dnes. Dokonce jsem napsal pár písniček a na jednu z nich sbalil na Karlově mostě mou krásnou ženu.
Idylka? Dnes vím, že ne. I dnes souhlasím s tím, že hudba lidi spojuje, ale nesmí u toho chybět svoboda. Svoboda vlastního výběru. Svoboda, která nemá nic společného s vyhráváním adolescentů z oken paneláků ani s hutným trychtýřem, kterým „kulturní obec“ nalévá lidem do hlavy pseudokulturu při Zlatém slavíku a SuperStar.
Je to svoboda výběru jakou hudbu chci poslouchat, jakou hudbu chci hrát, ale povinnost neobtěžovat s ní ty, co o mou hudbu nestojí. Nestojím o Evu a Vaška, ale nikomu je nebudu zakazovat.
Od malička své děti učím lásce k muzice. K vážné i nevážné, rockové i folkové. Těší mě přístup učitelů v hudební škole, kteří se dětí ptají, co by rády hrály a podle toho jim vybírají skladby. Těší mě pak upřímná radost dětí, které zvládnou skladbu, kterou by jinak nikdy nezahrály. A těší mě snaha o podporu „školních kapel“, které sice obětavé matky doslova oddřou ve svém volném čase, ale přesto jsou to hudební tělesa, která jsou schopna vystupovat i na náměstí při rozsvěcení Vánočního stromu. Ale nejvíc mě těší, že už nikdo nekecá do toho, jakou muziku naše děti můžou nebo nemůžou poslouchat.
