Odškodňovací zákon ve Sněmovně: Vraťme poškozeným důstojnost!

Dnes se uskutečnil seminář „Odškodňování za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci“, který jsem organizoval. Vidím totiž velký problém v tom, že čeští občané často doplácí na špatná, či neoprávněná rozhodnutí státu, do dlouhých soudních sporů musí investovat peníze z vlastní kapsy a pokud vůbec dostanou náhradu škody, trvá to mnohdy několik let.

Proto vidím jako jednu ze svých dalších priorit tvorbu nového odškodňovacího zákona. Proto jsem na dnešní seminář pozval zástupce spolku Šalamoun, kteří se této problematice již roky věnují a mají mnoho zkušeností z praxe. Semináře se zúčastnil předseda spolu Šalamoun, John Bok, místopředseda spolu Šalamoun, Miroslav Špadrna a také Zdeněk Jemelík. Mé pozvání přijala i exministryně spravedlnosti Helená Válková (ANO), která velmi kvitovala, že jsme tento problém pozvedli a chceme ho řešit. Exministryně konkrétně řekla, že jí sice trochu mrzí, že to udělal opozice, ale že v tomto případě jde o věc, o myšlenku, a ostatní strany by se k této hozené rukavici měly postavit vstřícně. Semináře se zúčastnil i bývalý vojenský pilot Karel Daňhel a starostka Klášterce nad Ohří, Kateřina Mazánková. Oba mají s bezohledným a neoprávněným chováním státu velké zkušenosti a silné životní příběhy, které se velmi dotkly i jejich rodin.

Jak je vlastně právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v ČR upraveno? Co konkrétně je špatně? Od roku 1969 až do roku 1998 upravoval náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci zákon č. 58/1969 Sb., který platil bez jediné změny nepřetržitě od 1.7.1969 do 14.5.1998. Dne 15.5.1998 nabyl účinnosti nový zákon č. 82/1998 Sb., který byl vybudován prakticky na stejných zásadách a ve kterém převážně došlo k nové terminologii, avšak jeho principy zůstaly stejné. Do tohoto zákona zasáhl Ústavní soud, některá jeho ustanovení byla zrušena jako protiústavní. V roce 2006 byla provedena novela zákona, která zavedla institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu, který do té doby v zákoně chyběl.

Současný zákon obsahuje také některá protichůdná a zjevně diskriminační ustanovení, pokud jde o lhůty ať už pro předběžné projednávání nároku, pro promlčení nároku a pro dobu, po kterou se běh promlčení staví. Bezdůvodně také již od roku 1969 až do současnosti, tj. po dobu celých 45 let, zůstala zachována šestiměsíční lhůta pro povinné předběžné projednání nároku u ústředního správního úřadu, jako nezbytná podmínka pro to, aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu.

To přesto, že za dobu 45 let prodělala obrovský vývoj jak státní správa, tak i úroveň spojovací, výpočetní a kancelářské techniky, v důsledku čehož je tato lhůta 6 měsíců bezdůvodně dlouhá. Pochybnosti o délce této lhůty vyjádřil již v roce 2010 ve svém nálezu Ústavní soud. Avšak ani po pěti letech po tomto nálezu tato lhůta nedoznala žádné změny.

Ke způsobu mimosoudního vyřizování žádostí v rámci předběžného projednání se kriticky vyjádřil i veřejný ochránce práv, který upozornil na to, že předběžnému projednání nároku, i když je podle zákona povinný, není přiznáván veřejnoprávní charakter a jako jedno z možných řešení dal v úvahu otázku, zda by tento institut neměl být zrušen.

 Na rozdíl od právní úpravy platné ve Slovenské republice, která je vůči odpovědným úřadům a úředním osobám přísnější, současný zákon neukládá explicitně povinnost státu vymáhat regresní náhradu od osob, které škodu (nemajetkovou újmu) způsobily porušením svých povinností. V praxi dochází k uplatnění regresních nároků jen výjimečně a tento stav posiluje v úředních osobách vědomí jejich neodpovědnosti za vadný výkon veřejné moci (kterým může být a také často bývá velmi razantně zasaženo do života poškozeného), což vede k úpadku v právním vědomí a k nízké vymahatelnosti práva obecně.

Z celé koncepce současného zákona vyplývá, že oproti jiným subjektům odpovědným za škodu v rámci soukromoprávních vztahů je stát při vadném výkonu veřejné moci zjevně zvýhodněn a poškozený se tak při uplatnění nároku na náhradu škody znovu ocitá v nerovnoprávném postavení, ve kterém již jednou byl, a to již v době, kdy vůči němu působil vadný výkon veřejné moci, kterému se musel podřídit a kterým mu byla způsobena újma.

Právě z těchto důvodů je nutné podat nový návrh, aby bylo maximálně zamezeno všem nejasnostem, komplikacím a pochybení ze strany státu bylo zabráněno. Neviní lidé, kteří ani nic nespáchali, se mnohdy stanou obětí neprávem provedené exekuce, nebo je často neprávem z něčeho obviní úřady. Tito lidé jsou následně dle zákona povinni účastnit se nejrůznějších jednání, ale ze svého musí platit celou dobu průběhu vyjasňování případu za právní služby. Rozhodně se však nejedná o zanedbatelné částky. Soudy se navíc často táhnou několik let a postižení lidé se stejně pomoci nedovolají.

Soudci, státní zástupci a úředníci se chovají jako samostatné instituce, které mají v ruce veškerou moc. Tak to ale nemá a hlavně nesmí být! Proto se lidé z justiční sféry musí snést z pomyslného nebe zpět mezi české občany.

Mohl bych jmenovat desítky případů, kdy se děti bály, že jim zavřou rodiče. Stovky případů, kdy lidé kvůli pochybení státu skončili v dluzích. Další desítky neoprávněných obvinění, která lidem zničila životy. Státní moc neustále roste a právě proto musíme zasáhnout. Proto chci podat návrh nového odškodňovacího zákona.