Mezinárodní spory o české děti: Vraťte nám je!

Včera ve večerních zprávách se opět objevily nové emotivní informace k případu tzv. norských dětí. I když se jedná zřejmě o nejvíce medializovaný příběh, není ani zdaleka jediný. Problémy s odebíráním dětí mají čeští rodiče například ve Velké Británii. Objevily se i případy ve Švédsku a Španělsku. Mezinárodní spory o děti jsou problémem, který budeme muset řešit častěji a častěji. 

Případ norských dětí známe poměrně dobře z českých médií. Češce, která se do Norska přistěhovala se svým dnes již bývalý manželem, byly před čtyřmi lety odebrány dvě děti a reálně hrozí, že půjdou do adopce. Co bylo prvotním impulsem pro odebrání dětí? Ohlášení ze školky, kde tamní učitelky pojaly podezření, že otec děti pohlavně zneužíval. Úřady jednaly velmi rychle a děti umístily do pěstounských rodin. Každý ze sourozenců byl umístěn do jiné rodiny. Mezitím začalo probíhat vyšetřování jak otce, tak matky. Nakonec však nepadlo jediné obvinění. Matce norské úřady povolily vidět své děti dvakrát ročně na dvě hodiny. Při setkáních nesmí s dětmi matka mluvit česky a dokonce nesmí ani vyvinout iniciativu k fyzickému kontaktu, například k objetí. Protože se jí toto jednání zdálo nepřípustné, obrátila se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. O její žádosti rozhodovali tři soudci a byla odmítnuta pro neoprávněnost. Děti i jejich matka mají český pas. Stojí v něm, že držitel pasu je pod ochranou České republiky. Je to ale skutečně tak?

Protože Norsko není členem EU, nemá s ní ani smlouvu o ochraně dětí. Úřad pro mezinárodní ochranu dětí se tak ústy svého ředitele hájí tím, že ve věci nemá žádné zvláštní pravomoci a nemůže situaci ovlivnit. Norská dětská ombudsmanka se zase vyjádřila tak, že do sociálně právní ochran dětí nezasahuje.  Norská ministryně práce na dotazy matky doposud také neodpověděla.

České ministerstvo zahraničí poslalo Norsku diplomatickou nótu s žádostí o vysvětlení. Norsko odpovědělo, že případ řeší tamní soudy, a tak není jediný důvod k tomu sdělovat České republice jakékoli informace. I podle českého ministra lidských práv nemůže ČR v tomto případě nic moc udělat, protože nemůžeme zasahovat do soudů probíhajících u nás, natož pak v Norsku. A tak nabývám dojmu, že přes veškerou snahu, se v případu neděje nic a české úřady nekonají to, co by konat mohly a hlavně měly. Podle odhadů totiž podobná situace zasáhla asi stovku dětí! Kdy se tedy konečně něco změní a v této věci se podniknou kroky?

V posledních dnech se objevily z norské strany informace, že matka chlapců některé věci zamlčuje. Norská ministryně pro oblast dětí například nechala případ prošetřit hejtmanem daného kraje, ale v řízení nebyla zjištěna žádná pochybení. Norsko také tvrdí, že pokud by neexistovalo důvodné podezření, děti by odebrány nebyly. Jenomže v této zemi mají pravidla a kritéria pro podobné případy nastavena úplně jinak. Díky extrémní přísnosti tamního systému tak stačí jen pouhé podezření a už nastávají preventivní kroky.

Jako člen a iniciátor vzniku pracovní skupiny, která řeší problém týraných dětí v České republice, bych chtěl především podpořit řešení podobných situací legislativní cestou. Jedině tak totiž zamezíme maximálnímu množství takových případů. Zároveň bych se svými kolegy chtěl projednat možnosti, jakými můžeme pomoci tento komplikovaný případ rozmotat. Prioritním zájmem Norska i ČR musí být zlepšení situace malých bratrů, pro které je nutné udělat to nejlepší. Seminář i pracovní skupina k problematice týraných dětí má podporu švédské velvyslankyně a švédských odborníků na tuto oblast. Proto se domnívám, že i pro tématiku mezinárodních sporů o děti má dostatečnou platformu na to, aby se začala podnikat kroky i v rámci takovýchto kauz.