„Je hnusně a to je taky důvod, proč jsou na sebe lidi hnusný, za všechno může to hnusný počasí“, přivítala mě tchýně, když jsem o svátcích nasadila kulicha, péřovku, hucule a s celou rodinou ji vyrazila navštívit. Dostala jsem čaj s rumem, mazanec a pomalu začala rozmrzat. Když mi povolily i rty, pustila jsem se do sváteční konverzace. Nakonec jsme skončily, kde jinde, než u počasí.
„Myslím, že hnusní jsme my Češi tak trochu od přírody a i když počasí může za ledacos, tak v tomhle je nejspíš nevinně!“, ozvala jsem se trochu nesměle. Matka mého muže zvedla hlavu a dost hnusně si mě změřila od hlavy až k patě. „Původně jsem myslela, že tu historku nebudu ani vytahovat, aby sis nemyslela, že se mi zapalují lýtka, ale ty ji prostě potřebuješ slyšet…“, nedala jsem se zastrašit. Minulý týden, zrovna když se dost podstatně ochladilo a ve mně umřela poslední naděje, že o víkendu vytáhnu svůj nový jarní kabátek, jsem jela autem a topila o sto šest. Považuji se za zdatnou řidičku, která se jen občas potřebuje na poslední chvíli dostat do úplně jiného pruhu, než ve kterém zrovna jede. Ten den jsem jen pár metrů před semaforem zjistila, že pokud se okamžitě nepřeřadím do pravého, tak místo, abych hned za křižovatkou odbočila tam, kam potřebuji, budu nucena jet rovně, což se mi absolutně nehodilo. Rozhodla jsem se proto jednat. Rychlý blinkr vpravo, prudké otočení volantu týmž směrem a v cuku letu jsem byla čumákem svého auta za dělicí čárou. Nejspíš to ale bylo až příliš nečekané a dáma v malém roztomilém žlutém autíčku hned za mnou si mého bravurního kousku všimla úplně na poslední chvíli. Musela dupnout na brzdu dost prudce a to se zase nelíbilo pánovi, co jel za ní v obrovském, naleštěném černém fáru. Zatímco dáma nad mou machinací jen velkoryse mávla rukou, muž okamžitě zalehl klakson a troubil nepřetržitě několik dlouhých vteřin. Tohle jistě nebylo nic neobvyklého, každý z nás či spíše, každá z nás, už podobnou situaci zažila na silnicích tisíckrát. Takže ani tentokrát mě hysterické troubení nijak zvlášť nevyvedlo z míry a v klidu jsem dokončila svůj odvážný manévr. Křižovatkou jsem projela přesně podle mých představ a hned za ní se vrátila do svého levého pruhu. Ve zpětném zrcátku však vidím, jak se obrovské černé auto řítí v pravém pruhu a rychle jsem si spočítala, že na dalších světlech spočineme vedle sebe a tudíž tváří v tvář. Bylo mi jasné, že si řidič nenechá svou příležitost ujistit mě o tom, že se chovám jako husa, ujít. Už jsem zastavila. Na semaforu právě skočila červená, takže jsem věděla, že na výměnu peprných slov budeme mít času víc než dost. V duchu jsem si opakovala všechny urážky, které by mohl použít, abych na ně byla psychicky připravena. Rozhodla jsem se však vypnout hruď a s hlavou vztyčenou bojovat. Přísně vraštím obočí, aby ze mě šel strach. Pomalu, pohybem šelmy, otáčím hlavu doprava. Vidím jeho svraštělé obočí, vyvalené oči a dochází mi, že děsivěji bohužel vypadat nemůžu. Na poslední chvíli instinktivně měním taktiku. Vykouzlím na své tváři ten nejroztomilejší úsměv, andělsky zamrkám očima a trochu rozpačitě rozhodím rukama. „Klídek, pohoda, vždyť se zase tak moc nestalo…“ Chlápek chvíli nechápavě kouká na můj culící se obličej, ale jeho vrásky na čele vůbec nepovolují. Stahuje okýnko. Nejspíš proto, abych mu ukázala, jak statečná jsem, se stále stejně vřelým úsměvem dělám totéž. Stahuji okno mého auta a jsem připravena s úsměvem odolat jeho urážkám, říct mu „Nerozčilujte se, chlape, není to dobrý ani pro vás ani pro vaše srdce!“ Jenže on mě v následujících několika vteřinách naprosto odzbrojí. Když už nás neoddělují skla našich aut, vidím perfektně do jeho tváře. Výraz se najednou z totálně naštvanýho mění nejdříve v překvapený a pak dokonce v milý. Nadechuje se a tam, uprostřed frekventované křižovatku, uprostřed dopravního zmatku úplně klidným, sympatickým a romanticky hlubokým hlasem vyhrne. „Nešla byste se mnou na kafe?“ A mně došla slova. Byla jsem připravená snad na všechno, ale tohle mi prostě vyrazilo dech. Jo, já vím, zní to jak z blbýho filmu, ale bylo to přesně tak. Já toho chlápka musela nakonec s úsměvem odmítnout, protože už jednoho řidiče doma mám, ale je spousta ženských, které by to udělat nemusely. A umíte si dámy představit, jak by se tahle příhoda jednou vyprávěla vnoučatům? A tak si tak říkám, co když je to všechno úplně naopak, co když je to počasí hnusný jen proto, že jsme hnusní my. Zkusme se pro změnu začít jeden na druhého smát. Nejen, že smích je vysoce infekční, ale navíc zvyšuje šance, že se vám podaří najít toho pravého nebo tu pravou. A když ani to ne, tak snad už konečně začne být teplo!
