Včerejší zpráva Mladé fronty Dnes o komunistické minulosti lídra ČSSD do Evropského parlamentu Jiřího Havla rozpoutala v Lidovém domě uragán. Již den před zveřejněním inkriminovaného článku vydalo tiskové oddělení ČSSD tiskovou zprávu, v níž se Jiří Paroubek ohradil proti „nechutnému kádrování“ Jiřího Havla a Richarda Falbra ze strany redaktorů MF Dnes. Následující den jsme se v MF Dnes měli možnost dočíst o tom, o čem si již delší dobu v Praze štěbetali vrabci na střeše.
Podle článku v MF Dnes byl Jiří Havel autorem několika kapitol ve skriptech VŠE, v nichž oslavoval marxisticko-leninskou politickou ekonomii a vyzdvihával některé pozitivní kroky vlády komunistického tyrana Josefa Vissarionoviče Stalina. Tyto informace následně okomentoval europoslanec Jan Zahradil slovy „na příkladu pana Havla se ukazuje personální vyprahlost ČSSD a nedostatek vedoucích osobností s jasnou nekomunistickou minulostí v řadách této strany." Reakce Lidového domu na sebe nenechala dlouho čekat. Jiří Paroubek ve svém následném tiskovém prohlášení označil ODS za „hloupou, arogantní a pokryteckou“, Janovi Zahradilovi doporučil, aby navštívil pro svou „duševní vyčerpanost“ některé z center duševní pohody a obvinil ODS a MF Dnes z údajné koordinované účelové kampaně proti ČSSD.
Zpětně by se dalo říci, že z jedné zprávy vzniklo „mnoho povyku pro nic“. Opak je však pravdou. Jiří Paroubek se totiž zlobí proto, že Mladá fronta Dnes napsala pravdu a Jan Zahradil ji podle svého osobního názoru okomentoval. Pravda je totiž taková, že Jiří Havel opravdu v roce 1988 napsal několik stránek textu, v niž adoroval marxisticko-leninskou politickou ekonomii a některé hospodářské výdobytky politiky Josefa Stalina. To vše je pravda a dá se ověřit jistě i v knihovně VŠE.
Jiří Paroubek a Jiří Havel zapomněli osvětlit občanů i další věc – proč se Jiří Havel stal v roce 1976 členem KSČ a následně vyučoval na Večerní škole marxismu-leninismu známé jako „VUML“. Abych Jiřím Havlovi a Paroubkovi ulehčil práci, objasním motivaci Jiřího Havla pro vstup do KSČ jeho vlastními slovy. V roce 2006, ještě ve funkci vicepremiéra pro ekonomiku, Jiří Havel na otázku, proč vstoupil do KSČ, odpověděl „z přesvědčení“. Ano, čtete správně, Jiří Havel vstoupil se svého vlastního „přesvědčení“ do normalizační KSČ v roce, kdy probíhal např. soud s členy a příznivci Plastic People of the Universe, jehož estébáky zmanipulovaný průběh následně vyústil v založení Charty 77. V době, kdy po zkušenostech z roku 1968, bylo každému soudnému člověku jasné, že je československý komunismus nereformovatelný. V době, kdy byly občané Československa zavírání do komunistických žalářů jen proto, že např. použili v textu své písně slovo „hovno“.
Jiří Havel ze svého upřímného komunistického přesvědčení neslevil nic ani v druhé polovině osmdesátých let, kdy nastala doba „tání“ a každému bylo po nástupu Gorbačova jasné, že komunistická éra definitivně končí. V roce 1988 by se Jiřímu Havlovi pravděpodobně nestalo nic hrozného, kdyby do skript VŠE nenapsal ten komunistický balast, který tam napsal. Jiří Havel se ale rozhodl jinak. Do skript napsal, co napsal a dnes se sociální demokraté diví, že se to někomu může někomu zdát divné.
Pro pochopení toho, proč se může zdát vedení sociální demokracie nepochopitelné, proč někoho může zajímat komunistická minulost jejího lídra do EP, je třeba zasadit věci do reálného kontextu vývoje ČSSD po nástupu Jiřího Paroubka. Od chvíle, kdy se stal předsedou vlády, vsadila ČSSD pod jeho vedením na čirý populismus bez ohledu na jakékoli personální zábrany. V Poslanecké sněmovně se spojil bez skrupulí s komunisty a navzdory svým tehdejším vládním partnerům před volbami prohlasoval takové návrhy, za něž by mu zatleskal nejspíš i Josef Stalin. Do vysoké politiky vytáhl populistické extremisty typu Ratha a Drymla a bezostyšně se postavil proti stavbě amerického radaru, který rozjednala vláda vedená ČSSD. Ve svém populismu šla ČSSD dokonce i tak daleko, že pro atak svého soupeře, neváhala využít ani tragické smrti Jana Kaplického.
Nejhorší na tom všem je, že Paroubkův lidový populismus zabírá. Jasnou odpovědí na něj je vítězství ČSSD v senátních a krajských volbách na podzim minulého roku. Místo toho, aby voliči ve volbách vystavili hráz Jiřímu Paroubkovi a jeho oportunistické a populistické politice, naskočili na tuto vlnu a jeho styl politiky bohužel podpořili. Několik měsíců po parlamentních volbách 2006 napsal renomovaný politický komentátor Bohumil Pečinka text, v němž kritizoval strany současné vládní koalice za to, že jejich jediným programem je antiparoubkismus. Na rozdíl od člověka, jehož si jinak nesmírně vážím, se domnívám, že vzhledem k povaze současné politiky ČSSD to není málo.
Souboj o budoucí charakter české politiky totiž není tak málo, jak by se na první pohled mohlo zdát. Buď v něm zvítězí Jiří Paroubek a jeho idea „Ficostátu“ založeném na bezbřehém a nebezpečném populismu, jehož takřka jedinou filozofií jsou výzkumy veřejného mínění, nebo racionální politika založená na tradičních západních demokratických hodnotách.
V příštích parlamentních volbách se dočkáme rozhřešení. Pokud zvítězí Jiří Paroubek a "jeho boys", můžeme se dočkat toho, že „zlobení se pro pravdu“ nabere ještě silnějšího kalibru, než jakého jsme svědky v současnosti.
