Jan Švejnar je pouze dalším z řady moralizujících kýčařů

Česká politika bojuje po celou dobu své polistopadové existence s fenoménem zvaným „chlapci a dívky, kteří spolu mluví“, který přešel do současné demokratické reality z období boje proti komunismu. Hlavním představitelem této neformální skupiny se stal Václav Havel, který měl po celou dobu výkonu svého prezidentského mandátu dojem, že politické strany uzurpují příliš veliký díl moci na úkor lidí, jejichž morální profil je podle něj opravňoval k vstupu do politiky bez ohledu na výsledky voleb.

Václav Havel narýsoval svůj pohled na fungování systému politických stran například v rozhovoru s Karlem Hvížďalou slovy: „Pokud jde o politický systém, nespoléhal bych příliš na tradiční princip dvou, nebo tří velkých politických stran, jako na jedinou možnou záruku demokracie…Smysluplnější by se mi opět zdálo, kdyby byli voleni jen a jen lidé, a nikoli tedy strany…tedy kdyby se o přízeň voličů ucházeli politici sami za sebe, jako konkrétní lidské osoby, a nikoli jen jako stranické megamašinerie, nebo její favoriti. Stran nechť je, kolik chce, měly by mít ale spíš charakter politických klubů, v nichž by si lidé tříbili názory, osobně se seznamovali a hledali mezi sebou ty, kteří by se hodili ke správě polis, přímo voleb by se však účastnit neměly…“.

Přestože rozhovor s Karlem Hvížďalou byl veden v polovině osmdesátých let, Václav Havel nic neslevil ze svých utopistických, antipolitických vizí ani s blížícím se pádem komunismu. V červenci 1989, tedy v době, kdy již například v Polsku komunismus padl, poskytl Václav Havel interview Rádiu Svobodná Evropa, kdy znovu oživil svou představu „nové“ postkomunistické společnosti a neskrýval svou skepsi k systému politických stran, když zde mimo jiné řekl: „Domnívám se, že žijeme v historické chvíli krize totalitního systému komunistického typu a že se začíná těžce rodit systém jiný, systém demokratičtější, ale nevím jaký…Rozhodně není myslitelný návrat do minulosti – taková ta normální parlamentní demokracie, jak funguje na Západě, to asi bude něco jiného, něco nového, ale nevím přesně co“.

Podle českého filozofa a sociologa Václava Bělohradského je základem Havlovy „antipolitické politiky“ tzv. „morální kýč“, protože „…představa, že na jedné straně jsou spotřebitelé politiky – slušní občané, a na druhé „nemorální politici“, je kýčotvorná. Největším problémem antipolitiky je podle něho totiž to, že „…místo politické opozice se formuje vždy opozice vůči politice“. Podle Bělohradského je tak „prvním pravidlem gramatiky antipolitického kýče“ teze: „místo politické opozice buď vždy v opozici vůči politice jako takové“.

Havlovo pojetí „antipolitické politiky“ stálo již od počátku budování novodobých demokratických poměrů v přímém rozporu s „politickou politikou“, popř. „politickým realismem“, jejímž hlavním porevolučním představitelem se postupně stal Václav Klaus.

 Tento střet dvou odlišných myšlenkových názorů vyvrcholil na podzim 1990 v souboji o budoucnost Občanského fóra. Jeden z nejdůležitějších sněmů OF v jeho krátké historii proběhl 13. října 1989 v Praze - Hostivaři. Jeho ústředním bodem bylo zvolení prvního předsedy OF. Na tuto funkci byli nominováni tři kandidáti – Pavel Rychetský, Václav Klaus a Martin Palouš. Pavel Rychetský se nakonec v průběhu sněmu své kandidatury vzdal. Prvním a zároveň i posledním předsedou OF byl následně zvolen Václav Klaus. Ze 167 platných hlasů získal 115, Martin Palouš pouze 52 hlasů.

„Moralizující političtí kýčaři“ vyšli z tohoto souboje oslabeni, a přestože po celá devadesátá léta byli vydatně podporování Václavem Havlem, ze své porážky se doposud nevzpamatovali. Přesto nepolevují a snaží se ve svém souboji i nadále pokračovat. Jejich posledním „projektem“ byla kandidatura Jana Švejnara na prezidenta České republiky.  Ne náhodou byl do souboje o prezidentskou funkci vtáhnut Stranou zelených, která se po parlamentních volbách 2002 a odchodu Václava Havla z funkce prezidenta, stala základnou těchto „politických kýčařů“, kteří odmítají údajně „zastaralé pravolevé dělení politiky“ a snaží se o změnu současné politiky, která je podle nich „špinavá“ v  politiku „čistou“, která je však prezentována pouze jejich bezobsažnými moralizujícími frázemi.  To jak by měla takováto „čistá“ politika konkrétně vypadat se ale přesně nedozvíte. To dokládají i fráze a soudy, které během své kandidatury vyslovoval Jan Švejnar:

„…například na politické úrovni existuje snaha mít politiku čistší, někteří lidé si stěžují na korupci.“…

“…takové to pravolevé vidění světa, které bylo shrnuto kdysi do sloganu "Buď s Klausem, nebo doleva", je ukázkou polarizace, kdy si musíte vybrat. To je vidění z minulého a předminulého století. Marx to zdůrazňoval ve svém třídním boji. Moderně smýšlející lidé se dnes pohybují ve světě v daleko širším a barevnějším spektru názorů“

„…už jsem hovořil o tom, že moderní lidé se už neprofilují tak, že se pohybují jen v jedné části politického spektra. Platí to i pro ekonomy. Pokud jde o ekonomické věci, tak jsem blíže pravé straně české politické scény, pokud jde o nutnost využít hospodářské politiky státu a postoje k občanské společnosti, tak bych byl více ve středu a možná i trochu nalevo od středu. Podle toho, jak si to kdo chce definovat. Černobílé vidění světa, které pochází od Marxe a bylo i viděním po listopadové revoluci v devadesátých letech také zde, začíná ztrácet na své důležitosti. Svět je dnes mnohem pestřejší a také mnohem konkurenčnější“.

Pokud se Jan Švejnar rozhodne v české politice angažovat i nadále, měl by se tohoto moralizujícího odéru rychle zbavit, jinak dopadne jako všichni jeho neúspěšní předchůdci. Politika nikdy nebude navzdory bezobsažným frázím „čistší“, vždy bude pouhým odrazem nás všech. A je to tak dobře…