Každý rodič chce svému dítěti dopřát vše – zázemí, blahobyt, lásku a určité schopnosti. Schopnostmi je myšleno zejména to, co rodič považuje za důležité pro život dítěte ve světě dospělých, což může například být: dítě musí mít ostré lokty, aby se umělo prosadit; dítě musí poslouchat, aby bylo schopné zpracovat to, co se po něm chce; dítě musí umět skvěle mluvit, protože bude pracovat v televizi apod.
Schopností a dovedností je doopravdy spousta a jen na rodičích, jak svého potomka vychovají. O čem bych ale ráda dnes mluvila, tak jsou potomci mužského pohlaví, kterým říkám šťastné děti – narodili se do rodiny, která je finančně zajištěná. Oba jejich rodiče stále pracují, ale jeden rodič jde synovi/synům příkladem, z druhého mají pocit, že takto skončit nechtějí (nechtějí žít jako on, nechtějí se chovat jako on, nechtějí vypadat jako on).
Říkáte si, že je přece dobře, když jednoho z nich mají jako příklad, za kterým si jdou a z druhého ne, protože to je přece povede správným směrem. Musím oponovat – není to tak. Ty děti, o kterých teď mluvím, jsou již dospělé a studují. Práci si hledat nemusí, protože jeden z rodičů jim jí vždy zajistí a je taková, že je jednoduchá, z domova a pohádkově placená, takže o peníze není nouze. Co by jim ještě mělo chybět? Škola! Ale proč se s ní trápit, když ta jde pokaždé nějak udělat, i když na poslední pokus.
Šťastné děti jsou tak šťastné, že vlastně nikdy nezažily nic „zlého“. Nic takového jim ani nepřeju, ale pro vysvětlení: každému z nás se přihodí v životě něco, co nás formuje. Pro někoho to může být stěhování, pro jiného změna rodinného zázemí, může to být také nemoc… Je toho doopravdy plno, co by se dalo považovat za životní změnu. Ale tyto šťastné děti nic takového nepoznaly. Nikdy nemusely pracovat, aby se uživily nebo si zajistily lepší věci pro sebe, nebo aby získaly lepší vzdělání.
Jsem moc ráda, že jejich rodiče dokázaly vydělat peníze, zajistit svým dětem blahobyt, ale ptám se – je to vůbec správně? Doopravdy jsou tito lidé schopní být třeba ve vedoucích pozicích, když neví, jak je po jiné těžké si své místo vydobýt? Když s nimi totiž i mluvíte, oni si vůbec neuvědomují, že vám mohou také ublížit. Jednou za čas z nich totiž vypadne slovo/věta, která vám velmi ublíží a oni si to ani neuvědomí.
Sama za sebe říkám, že jsem ráda, že nejsem šťastné dítě. Za své místo ve společnosti se musím bít a mohu být později na sebe hrdá, že jsem něco dokázala. Zvládla jsem různé životní situace, které mě posunuly o něco dál. A že jsem udělala chybu? No jasně! A jakou hromadu, ale uvědomila jsem si vždy včas, kde se stala chyba a snažila se ji později napravit. Nikdy není pozdě…
9. 12. 2012 Moc ráda bych ještě doplnila jednu věc - není to jen o šťastných dětech jako bohatých, ale také o šťastných dětech, které mají štěstí v tom, že na co sáhnou, to se jim podaří. Je to jedna z důležitých myšlenek, které ke šťastným dětem patří, protože jim se v životě doopravdy daří a štěstí se jich drží zuby nehty. To jen myšlenka, která mi tu ještě chyběla a musela jsem ji doplnit.
