Když poznáte ženicha po 13 letech... znovu!

Každá pohádka končí šťastně, ale ne každá tak končí hned na začátku, takže když začneme svatbou, růžový konec to hned nemá.

Táborová svatbaTomáš Kvacskai

Zajisté to byl krásný slunečný den, protože jsem se nemohla „vdávat“ za deště, to je jasné. „Vdávat se“ v 9 letech není úplně normální, ale moc hezké od našich táborových vedoucích, kteří vše spunktovali, a na náš věk moc uspěchané. Možná proto nás „oddali jen“ na rok a na den, abychom později jeden po druhém nechtěli rozvod.

Svatba to byla moc krásná. Dnes si sice nepamatuji na svědka Johanu a Martinu, ale bohužel jsem si dnes (po 13 letech) už ani nepamatovala na svého „manžela“, který se jmenoval Tomáš. Naprosto přesně si ale vybavuji - abychom se mohli vzít, mému „manželovi“ museli přinést židličku, aby byl alespoň stejně vysoký jako já (a to jsem nebyla přerostlé dítě).

Legrace na táboře bylo dost a „manželství“ nám dlouho nevydrželo, protože jsme si ani nevyměnili adresy. V tomhle jsem byla zkrátka stydlivá a dnes jsem stydlivá stále, ale někdy je zvědavost silnější.

Po táboře jsem měla normální dětství – hraní si s kamarády venku, škola, pak nástup na střední, na vysokou a jak ta léta ubíhala, objevila jsem v šuplíku mezi svými diplomy také „oddací list“. Měli jsme chytré vedoucí, kteří na něj také napsali naše společné užívání příjmení podle „ženicha“ Tomáše. Dnes už je plno možností, jak dohledat člověka a jelikož sama hodně používám Facebook, rozhodla jsem si v něm vyhledat jeho jméno a příjmení. Ženská zvědavost je velmi silná.

Kdo by nebyl po 13 letech zvědavý na „ženicha“, za kterého jsem se už jednou vdala. Napsala jsem mu zprávu a… čekali byste odpověď, ale nic nepřišlo. Čekala jsem skoro tři týdny a pomalu nedoufala, ale ejhle! Zpráva! A od něj! Těšila jsem se jako malá holka, co mi napsal. Ale moc si nevzpomínal, a tak jsem se rozhodla, že mu zašlu oddací list. To už trochu pomohlo, ale ještě to potřebovalo chvilku.

Vyměnili jsme si čísla a telefonovali jsme si. Byl šíleně upovídaný a já věděla, že je to on, protože když jsem z tábora dostala diplom, byl se slovy: Za neodolání nejukecanějšímu ženichovi. Nemohla jsem se splést a postupně jsme přicházeli na další indicie, podle kterých jsme se poznali.

Hned další den došlo taky na setkání, které bylo báječné, a mohli bychom si povídat celé hodiny, kdyby nebylo potřeba se rozejít každý do svých domovů.

Jsem zvědavá, co přinese naše setkání dál, protože je to úžasné, jak se lidé po 13 letech dokážou najít a stále si mají co říct. Takže i tahle pohádka zatím končí šťastně a já jen doufám, že spolu už ten kontakt neztratíme.

Pohled „ženicha“

13 let je opravdu dlouhá doba a mezi tím se mnohdy stane tolik špatného, že si ani na hezké věci a různé lidi nevzpomenete. Jezdil jsem na mnoho táborů a v tomto roce jsem byl na tomto a fotbalovém táboře. Některé události se mi dnes proto slévají v jedno, ale naprosto přesně si vybavuji, jak jsem stál na stoličce, když se konala táborová svatba. Bylo mi sice 8 let, ale přesto jsem byl oproti jiným vrstevníkům menší.

Jako malý jsem se několikrát stěhoval a naposledy jsme bydleli ve vesnici, když mi bylo 5 let. Rodiče se rozvedli a jak to tak bývá, ne hezkým způsobem.  V tomto prostředí bylo těžké si udržet pozitivní myšlenky, a proto si dnes na plno věcí nepamatuji. Často jsem byl na táboře, protože doma to opravdu nebylo příjemné. Pár chvilek si vybavuji, protože na tábor jsem jezdil pravidelně od 6 let, kdy tam má matka dělala zdravotnici, ale moc vzpomínek už nemám. Všechny trable vygradovaly v období puberty, kdy to pro mě bylo tak vyčerpávající, že dnes si opravdu vzpomínám na některé události pomalu, a to ještě díky vyprávění prarodičů.

S tátou jsem často lezl po střechách a pomáhal mu, matce jsem pracoval na domě, a tak jsem se dobře naučil stavařinu, což mě nasměrovalo do dalších let. Byl jsem také rád, že jsem měl velkou oporu v prarodičích, kteří mě zejména psychicky velmi podporovali.

Po tak dlouhé době, 13 letech, jsem byl proto nadšený, že někdo sebral odvahu a napsal mi, protože jsem si tak mohl zachovat i pěkné a úsměvné vzpomínky, které mé dětství dělají příjemnější. I když jsem zpočátku nevěděl, o koho jde, potěšilo mě, že jsme se nakonec setkali.

Setkání to bylo velmi příjemné a velmi dobře jsme si popovídali. Do budoucna budu rád, když spolu kontakt udržíme, protože znovu ztratit kontakt by nebylo hezké.

Obrázek maloval "ženich" Tomáš Kvacskai