Ve vesmíru existují černé díry, ale já mám pocit, že jsou i u nás na Zemi – konkrétně u nás doma. Jak mi totiž vysvětlíte, že když si na stůl položím knížku, za pár dní záhadně zmizí? Koukám do knihovny, do skříně, do všech šuplíků, které mám, ale knížka se propadne černou dírou pryč.
Proč mám dojem, že i tak je to s naší hrdostí? Někam si jí odložíme, pak jí nemůžeme najít, na chvíli jí objevíme a opět ztratíme. Můžu to přirovnat k několika situacím – nejen k našemu státu, ale také k osobnímu životu. Začnu zeširoka.
Dnes máme obrovské možnosti cestovat a jsem ráda, že mi to bylo umožněno. Díky tomu jsem mohla poznat mnoho zajímavých míst, ale zejména lidí. Ještě než odjedeme do nějaké země, máme své předsudky. Slyšíte to vlastně pořád – „ti Řekové jsou ale lenoši…“, „ti Italové jsou ale výbušní…“. Nemám tohle ráda, protože dokud v dané zemi nejste, nesuďte ji, nejste soudci. Každého nemůžeme házet do stejného pytle. Překvapuje mě, když někde v zahraničí jdu po městě a slyším, jak si lidé vypráví o naší zemi. Není sice dokonalá, ale křičí, že jsou Češi. Co to vlastně znamená? Neschopnost se přizpůsobit a naučit cizí jazyk. A tady přichází naše hrdost – hlásíme se k našemu češství, jsme rádi, že jsme Češi už jen tím, jak se prezentujeme ve světě, co jsme v něm dokázali a co ještě můžeme dokázat. Ale nebojte, neděláme to tak jen my.
Mám ale pocit, že na naší zemi jen nadáváme. Ano, není to tu dokonalé, ale ukažte mi na stát, kde je. Obdivuji USA za jejich způsob vládnutí, za různé zákony apod., ale také nejsou dokonalí a vše tak perfektní nemají. Za sebe říkám, že jsem pyšná, že žiji tady, protože to co jsme v minulosti dokázali, je úžasné. Nejenže máme bohatou a slavnou minulost, ale plno Čechů je velmi talentovaných a chytrých, že mě mrzí, že pracují pro jiné státy, než pro nás, protože je nedokážeme ocenit.
Abych se ze sféry společenské dostala na sféru soukromou. Hrdost v soukromí, v partnerském vztahu je zjevná. Vztahy, které navenek vypadají dokonale, však dokonalé být nemusí. Zdá se, že jeden člověk druhého toleruje, jsou hrdí na svůj vztah, ale později dojde k zvratu. Rozejdou se, a jestliže se tak stane jen z jedné strany, pak ten druhý samozřejmě usiluje o to, aby vztah byl obnoven. A v tomto bodě přichází na řadu hrdost – ponížit se, nebo se vztyčenou hlavou hledat někoho jiného? Přijmout svůj osud? Je to těžké a raději kolikrát ztratíme hrdost a podvolíme se všemu, jen abychom dotyčného neztratili. Zapomínáme tedy, co je to hrdost a že ji máme.
Buďme hrdí nejen v soukromém, ale také ve společenském životě, protože naše země byla a pořád může být bohatá, silná a tvrdá. Nepokusíme se ji tedy pozvednout tím, že budeme věřit a bojovat za ni? Žádná cesta není lehká.
