Pokud jste někdy jeli autobusem nebo vlakem, jistě věrně budete znát situaci, kterou vám nyní popíšu. Dvakrát týdně jezdím vlakem do školy a už mnohokrát se mi v rychlíku, kde jsou jednotlivá kupé, stalo, že někdo celou cestu telefonoval a já jsem byla v pasti – vlak pravidelně drnčel, začalo mi být teplo, a to je přesně ta chvíle, kdy začnu usínat. Jenže člověk, který sedí naproti mě (může sedět i vedle mě, nebo napříč mně) začne telefonovat a po nějaké chvíli se osoba nestává neznámým člověkem, která skrývá své osobní konflikty, ale najednou je to někdo, koho musíte chtě nechtě vnímat a kdo vám začne být blízký (v některých názorech s ním souhlasíte, v duchu mu nadáváte apod.).
Dnes jsem vstoupila do spěšného vlaku. Oproti rychlíkům neměl kupé, ale jednalo se o vagón, který nebyl nijak členěn, naopak celý prostor byl otevřený a sedačky otočené po čtyřech lidech směrem k sobě. Pokud někdo z vás tímto vlakem už jel, zajisté tento typ zná a ví, že pokud jedete v noci, lidé jsou neobyčejně klidní a tiší.
Nastoupila jsem jako obvykle, sundala si bundu, šálu, ano, ještě jsem dala batoh nad sedadlo a konečně jsem se v klidu usadila. Naproti mně si sedl starší pár, muž a žena, kteří cestovali do Prahy, jak jsem dozvěděla z hovoru a bavili se semnou nad situací, která nastala (ostatně jak zjistíte, celý vlak se bavil). Se mnou do vlaku nastoupil mladý muž. Přesně jsem mu do tváře neviděla, protože seděl zády ke mně, ale dokázala jsem si o něm představit plno jiných zajímavých věcí.
Telefonní hovor začal: „Ano, mami, už sedím ve vlaku. Neboj se jedu …, ale ráno brzy vstávám, abychom měli hodinku na cestu na letiště a abychom odletěli. Jasně, mám u sebe kartičku pojištěnce, letenku, pas, občanku, kreditní kartu, řidičský průkaz. Ne, nevím, v kolik mi to letí. A Petr mi taky říkal, že si mám vzít prádlo – teplé prádlo mám, vzal jsem si ho z věšáku. Jo i mikinu mám, ale vzal jsem si i plavky a ručník. Kdyby tam bylo teplo, chceme se vykoupat.“ Ano, zní to jako normální hovor maminky a poslušného synka, kdyby synek nemluvil tak nahlas, že jeho hovoru se musí účastnit i celý vagón polospících cestujících. Pár za tímto chlapcem se neudržel smíchy a začal si z něj dělat legraci: „Maminko, potřebuji teplé prádlo, hlavně to spodní.“ a začal se hlasitě smát.
Legrace ale ještě skončit neměla. Starší paní naproti mně začala chlapce kritizovat: „Ti mladí nám starým budou něco vyčítat, že mluvíme do telefonu hlasitě. A ještě si nepamatuje, v kolik mu to letí…“ Chlapec dál pokračoval – zajímal se o názor maminky na schůzku, kterou u ní se svou přítelkyní měl. A konec jeho proslovu byl nejlepší: „Mami, a ona mi říkala, jak jsi malinká. Vůbec nečekala, že budeš tak malinká. Jakoby to nebylo možný, jakoby malinká říkala“ do toho se chlapec velmi hlasitě nesměje, ale úplně řehtá „totálně malinká říkala, fakt.“ Když už jsem se zvedala k výstupu, najednou starší paní naproti mně začal vyzvánět telefon, který zvedla slovy: „Ahoj, mami, jo sedíme ve vlaku…“ To jsem byla ráda, že už vystupuji, jinak bych se složila smíchy. Aneb večer s maminkami, co dětem volají ve chvíli, kdy cestují vlakem.
