Zabíjejí nejenom tělo, ale i duši národa

Česká republika na literárním veletrhu v Paříži není, Slováci a Maďaři ano!

Kdo se jenom povrchně zabývá kulturou, tak ví, že umění v moderní době, a tím myslím dobu asi tak od 16. století až dodnes, potřebuje mecenáše. Samozřejmě že nejaktivnějším a nejsilnějším mecenášem musí být stát ve formě, řekl bych, vladaře.

Národ Karla IV. by s tím neměl mít problém. Jaká je ale doba dnes? Jeden z vladařů by se připoutával k bagru, a druzí jsou šťastni, že Národní knihovnu zabili, ale všimněme si, že národní kulturní podhoubí se postavilo proti nim.

Panovník musí být osvícený, kupodivu jednoho takového máme, i když nás "štve", že ještě žije, protože jako žijící se nám trochu "blbě" oslavuje. Zdá se, že patří i po svém vládnutí mezi zaslouženě úspěšné autory, když myslím na úspěch Odcházení. Napsal Odcházení a přitom významem zůstává. Jiní píšou "jako blázni" a  významem se zmenšují, odcházejí.

Milan Kundera říká, že literatura je zaznamenané bytí národa, já bych řekl, že vůbec kultura je zaznamenaná duše národa.

Náš národ je kulturně významný. Když ale duše národa nedostane zaslouženou podporu panovníků, kdy neúčast na literárním veletrhu v Pařáíži bych bral jako pádný důvod k vyhození neschopného ministra kultury, což prokázal již u Národní knihovny, tak tu duši záměrně vraždíme a zříkáme se odpovědnosti, která na naší generaci leží. Je přece třeba myslet na budoucnost a přežití naší země, což je na prvním místě  problém kulturní. I když komunistickým pohrobkům se to jeví naopak.

Když se zamyslíme nad celým devatenáctým stoletím, kdy náš národ v nepříznivých podmínkách dělal přímo zázraky, které dodnes žijí, tak my se můžeme z hlediska současného spíše stydět, i když zde samozřejmě novinářsky a bulvárně trochu přeháním.

Národní muzeum, Národní divadlo, Obecní dům, když budu trochu časově nepřesný, to jsou viditelné důkazy, a kolik nám ještě monarchie nepovolila, třeba univerzitu v Brně.

Dnes máme svobodu, ale vládci jsou nejenom laxní, ale přímo kontraproduktivní.

Když jsem v sobotu jel večer autem do Prahy, tak jsem poslouchal v rozhlase přímý přenos Dvořákovy Rusalky z Metropolitní opery v New Yorku pod taktovkou Mistra Bělohlávka. Úžasný zážitek, hrdost na českou kulturu. Ta se hrála poprvé v Národním roku 1901. Kdyby Dvožák neměl své mecenáše, nikdy by Rusalka nevznikla.

A tak když říkánm, že naši papaláši zabíjejí tělo i duši národa, tak to myslím smrtelně vážně, pařížský literární veletrh je toho jasným důkazem.