Vzdušný konec nejdelších prázdnin

Miluju jindřichohradecké gymnázium. Kdykoliv jdu nebo jedu kolem jeho budovy, podívám se na ni s láskou a říkám si, jak se můj vztah k této stavbě změnil od dob, kdy jsem tyto zdi opouštěl jako čerstvý maturant a přísahal si, že se tam nikdy nevrátím. Nyní se na ten krásný dům dívám skoro úzkostlivě, jestli mu něco nechybí, třeba dnes mne napadlo, že by potřeboval vyměnit okna.

Jak mohou místní politici chodit kolem té budovy, která se v mnohém úžasně proměnila, proč nezaskočí do ředitelny a neřeknou. Ta vaše škola přece potřebuje nová okna, která by se vám líbila, nepřichází v úvahu, aby škola s největší tradicí ve městě nedostala těch pár okéneček. Odpustíme si nějaký ten ohňostrojíček, jde stejně o nějaký přihlouplý atavistický zvyk a škola bude mít na okna.

Je 31. srpna, já opouštím školu i myšlenku na její stará okna, protože můj pohled se obrací k obloze, kde se začínají tvořit kumuly, svůdci bezmotorových letců. Volám Honzovi Fialovi, přišlo mu dříví, Pepovi Jandovi, ten je v Českých Budějovicích. I když nemám parťáka, který by se chtěl se mnou vypravit do vzduchu, tak po obědě vezmu svůj letecký batoh, v němž mám vše, co potřebuji k letu, od elektronického navigačního přístroje, přes aktuální mapu i databázi letišť, výborné optimistické brýle a mnoho dalších nezbytností.

Nelogicky přijedu na letiště na kole a jsem tam sám. Říkám si, jak to létání upadá, když jsem zde sám. Obloha je neuvěřitelná.

Přijíždí však Martin Růžička, jeden z největších leteckých nadšenců našeho letiště. Tím se mění má situace. Taháme letadla a já rychle připravuju větroně k letu. Padák, baterie k vysílačce, baterie k navigaci, prohlédnout stroj, zapsat prohlídku… Několik formalit vynechám. Prostě musím letět, ještě před několika dny jsem byl v posteli a jedl antibiotika. Několik týdnů o prázdninách jsem byl k ničemu a uvědomil jsem si, jak šíleně dlouhé máme my učitýlci prázdniny. Povaloval jsem se doma, hodiny, dny se vlekly, nikdy bych neřekl, že je to tak šíleně dlouhá doba, myslím, že by to měli naši osvícení politici zkrátit.

Ale je tu zázrak, já cpu věci do větroně a ani ho netlačím na start, vezmeme to s Martinem přímo od hangáru, sleduji pole a lesíky, jak se pode mnou posunují, a vnímám každý poryv. Martin mne zkušeně vleče vlevo od sv. Barbory, kde je krásný určitě aktivní mrak a na jeho konci to zabere, Martin se snáší dolů k letišti a mne to doslova rve nahoru, panejo to bude jízda. Protože obloha je zaplněna podobnými útvary, na nic nečekám a vyrážím k letišti a přes letiště směrem na Vysočinu. U Jarošova udělám několik kroužků, ale pak si vyberu levou stranu krásné řady mraků a v rovném letu doletím až ke Kamenici. Doslova za chvíli jsem nad Pelhřimovem.

Mám letět směrem na Humpolec, tam je nějaké temno. Ve stínu mraků město téměř není vidět, na rozdíl od Jihlavy, která doslova září vpravo v dálce ve slunci.

Výšky mám dost, tak vyrážím vpřed a větroň klouže více než sto čtyřiceti kilometrovou rychlostí vzhledem k zemi s čerstvým větrem v zádech. Když mi logger ukazuje, že mi zbývá do Humpolce pouhých deset kilometrů, udělám zkoušku a sundám brýle mámení. Speciální brýle proti sluníčku, které ale vše krásně prosvětlují a prokreslují. Doslova mi zatrnulo. Jsem nad setmělou tmavou, nehostinnou krajinou pod černými slitými mraky, které nehýří žádnou aktivitou.

Nechce se mi přistávat někde u Humpolce, abych musel čekat na kamarády a připravit je o klidný večer s rodinami. Čelem vzad a hurá zpět k Pelhřimovu, tam to přece krásně stoupalo.

Jsem u Pelhřimova, ale zde nic není tak jako před tím i zde se to již slilo, a tak musím vlevo, kde jsou ještě kousky krajiny osvětleny.

Jsem tak šikovný, že létám nad osvětlenými poli u Částrova, ale téměř nic se neděje, když nalétnu nulu, neklesám. Ale nejsem výš jak dvě stě padesát metrů nad zemí. Budu přistávat na pole, kde jsem kdysi přistál do kukuřice, ale dnes je vzorně posečeno. Dlouhé minuty dělám možné i nemožné, abych trochu vystoupal, ale po celou dobu si plně uvědomuju tu nádheru krajiny pod sebou, ty dravce, kteří také létají někdy pode mnou a někdy nahoře, nakonec mohu popolétnout směrem k Žirovnici, kde pomyslím na letce Voráčky a vytočím devět set metrů výšky vzhledem k letišti odletu, ale to je málo, protože je znatelný protivítr, a tak zase popolétnu k Nové Včelnici, kde jsem zase tři sta metrů nad vesničkou, ale krajina je zde nádherně osvícená, tak létám nad stráně, nad hrany lesů, ale vesnička se snaží a dýchá dole, takže je tu tisíc metrů, až až na dokluz domů, zbude ještě na průlet. Sladím čísla na loggeru, abych letěl nejkratším směrem, zvyšuji rychlost, větroň lehce klouže dvoustovkou, proti slunci je špatně vidět, v dálce vidím budovy letiště, tak to k nim mastím, když u těch budov není žádná dráha, někdo ji odnesl, kouknu vlevo, je tam Hradec, přede mnou nějaké rozestavěné budovy, žádné letiště vpravo Frankův dvůr a naše dráha.

Kamarádi se nepotěší průletem, přikradu se dosti trapně z jiného směru nad letiště a přistanu.

Byly to krásné, nádherné prázdniny. Sicílie, Berlín, potom ještě úžasně nekonečně dlouhé dny díky nemoci, a to lítání to je nepopsatelné, je to marné.

Těším se do jindřichohradeckého gymnázia, je krásné a jsou tam nádherní lidé.