Kdo pozorně sledoval první povolební rozhovor Václava Moravce s Milošem Zemanem, jistě si všiml, že v jednom okamžiku říká budoucí prezident největšímu českému moderátorovi, volně parafrázuji: Václave, tak se usměj, už můžeš, vyhráli jsme. Nejoblíbenější moderátor sice verbálně potvrdil, že se usmívá, ale ani náznak úsměvu.
Jen velmi omezení diváci si mohli myslet, že je to zklamáním, že nejoblíbenějšího moderátora, který je svou slávou občas tak opit, že peskuje téměř každého, kdo se mu dostane“ pod mikrofon“.
Většina bystrých diváků však ví, že Miloš Zeman a Václav Moravec jsou vlastně muži z jednoho těsta, neboť i Miloš Zeman rád peskuje kohokoliv, i když to dělá trochu drsnějším vysočinským způsobem.
Mohu potvrdit, že kampaň pana knížete byla tak úspěšná, že pokud se našlo mezi středoškoláky dítě, které bylo samozřejmě hloupoučké a primitivní, téměř jako já /jsem pouhý učitýlek tělocviku/, a naivně mi chtělo vyjádřit podporu v tom, že se mu také líbí kandidát Zeman jako mně, tak si počkalo, až všichni žáci odejdou ze třídy, a pak zašeptalo, že má stejný názor jako já.
I když jsem studentíka povzbuzoval, ať se nebojí a mluví nahlas, tak to bylo jen z pedagogické povinnosti, věděl jsem, že je lepší vyhnout se lynčování.
Jak to tedy bylo mezi Zemanem a Moravcem. Došlo k tiché dohodě, řekl bych k nepsané opoziční smlouvě, kdy volební štáb, možná dokonce i kandidát sám domluvili s prominentním moderátorem velmi krátké časové intervaly odpovědí.
Proč? Karel Schwarzenberg, mistr rychlé, vtipné reakce a krátké populární odpovědi, všimněte si, že nechci říct populistické odpovědi, vždy dokázal uspokojit posluchače v patnácti až třiceti vteřinách, tedy před případným usnutím nebo zadrhnutím, kdežto Miloš Zeman každou odpověď začíná, prologem, obecným poučením, mentorským pokáráním, pak se dlouze zamyslí, podívá do nebe a začne výkladem. To, že protikandidát dávno spí je logické, ale národ, který je schopen vnímat tak akorát jedno střídání hokejisty, což obnáší zhruba padesát vteřin, ten už dávno neví, o čem je řeč, jen si pamatuje, že byl někdo napaden nebo uražen, ale kde je podstata?
V posledním duelu před volbami došlo k malému, spíše velkému zázraku. Národ poprvé částečně pochopil, co Zeman říká. Nikdo z normálních lidí se přece nebude namáhat knihou Miloše Zemana, aby si udělal jasno, co vlastně kandidát chce. Minutové odpovědi donutily Zemana zkrátit invektivy a fórky na minimum a nacpat tam alespoň náznak podstaty odpovědi.
Takto vyšel Moravec kandidátovi jednostranně vstříc, i když právně nenapadnutelně, a dovedl tak Miloše Zemana k vítězným volbám, protože dokázal, že Zemanovi poprvé rozuměla značná část našeho dosti alkoholizovaného národa.
Velikost moderátora se projevila v tom, že se opravdu ani jednou neusmál, čímž hrál skvělé divadlo, že je zklamaný tím, že před ním nesedí noblesní a krásný kníže, něco jako princ z pohádky, ale neotesaný hromotluk z Vysočiny, jak ho hodnotí zahraniční média, jistě inspirovaná přejícími českými a velmi objektivními dopisovateli.
My příznivci Miloše Zemana můžeme jen zvolat. Václave Moravče, děkujeme za takto geniální ovlivnění voleb ve prospěch, teď to již mohu říct, našeho společného kandidáta Miloše Zemana.
Pro toto odhalení používám samozřejmě formu mystifikace, literární nadsázky a ironie, což dodávám proto, aby bylo jasné, jak to vlastně je, aby s tím neměli zejména čeští novinářští kolegové problém. Samozřejmě že je bude žrát, že to nebyli oni, kdo odhalili toto tajné a opravdu účinné spiknutí Václava Moravce s Milošem Zemanem.
