Části národa by se dalo jistě říkat půlnoční národ. Tedy těm dostavujícím se do kostela pouze na půlnoční. Tedy jednou v roce.
Na půlnoční chodím velmi zřídka a velmi nepravidelně. Ne proto, že jsem v mládí jednu chytil v temném průjezdu jako přilepšení k bohaté štědrovečerní nadílce právě při návratu z půlnoční, ale zejména kvůli přiopilé, dosti neukázněné části publika.
Při letošní mši jsem slyšel rozhovor, kdy jeden muž povídá, tohle je mé místo, druhý na to, ty chodíš často do kostela? Ale ne, tady stojím každý rok.
Tento lid většinou neví, co má při mši dělat, a stěží chápe tradiční katolické rituály, ale na mši se dostaví.
Tentokrát mne opravdu překvapilo velmi spořádané a slušné chování mládeže.
Možná že ke všemu ještě přispěly události posledních dnů, kdy na mnoha televizních kanálech vlastně probíhaly smuteční mše, a síla událostí byla ohromující.
Část národa prošla dobrovolně v tichosti v průvodu městem měst za rakví svého prezidenta, proběhly mše, kdy ta poslední si jistě nezadala s pohřbem králů i největších osobností.
Promluvily světové osobnosti, ale asi nejpůsobivější byla ocelově pevná řeč Dominika Duky, jenž na jedné straně nezanedbal nic na rituálu na očích českého národa i světa, na druhé straně promluvil zcela jasně lidsky, a do toho vlétlo i slovo zázrak.
Život Václava Havla byl opravdu něco jako velký zázrak.
Masaryk si přál, aby český národ nepotřeboval mučedníky. Vzpomeňme ale, co se odehrálo, třeba jen od smrti Jana Palacha, kolik tam ještě bylo mučednictví nejrůznějšího druhu.
Co to promluvilo v českých dějinách. Na jedné straně Husákova garnitura není již schopna reagovat na vanutí dějin, přičemž Husák byl také muž malého zázraku. Tolik let vězněný, doslova unikl oprátce, na rozdíl od Vláda Clementise, pak se stává prezidentem, ale po nástupu komunisty Gorbačova nepochopí, co se děje, nereaguje, nuceně odchází a umírá zaopatřen katolickým knězem.
Jenom opravdu slepý a hluchý člověk nevnímá ten silný český příběh. Vidíme ho rádi izolovaně, dokonce i svět nám v tomhle dosti nadržuje. Zapomínáme, že Poláci, Maďaři i Němci byli někdy o koňskou délku, jindy o prsa před námi, i když svět uvěřil, i my sami si to pěstujeme, že jsme byli v čele. Stačí jen srovnat data akcí, které končily demontáží berlínské zdi a následně událostmi sedmnáctého listopadu v Praze. Byli jsme poslední.
Na půlnoční mši chodí půlnoční národ. Tentokráte u nás proběhla velmi důstojně a slušně, mladí lidé se přišli podívat, někteří brzy odešli. Pod vlivem alkoholu zjevně nebyli také proto, že mše většinou začínají kolem dvaadvacáté hodiny, ale je možné, že způsobily i nepřehlédnutelné předchozí události.
Druhý den ráno na Boží hod je kostel také plný, a také tu jsou lidé, kteří zase až tak často do kostela nechodí, ale ti vědí, o co jde. Půlnoční národ vyspává a sbírá duchovní síly zase až do příští půlnoční, kdy si stoupne někdy i na své místo.
Naše kostely jsou milníky staleté historie, stále v nich vane duch víry, někdy dokonce duch dějin.
U nás letos celebroval dokonce pomocný biskup, ale já postrádal našeho pana probošta, jenž vnesl ducha víry jinde, jak říkal pan biskup „v terénu“, což ve mně vyvolalo otázku, jestli byl opravdu na vojně, nebo jestli třeba nelétal větroněm, na vojně se přece cvičí v terénu a my, když jsme nešikovní, anebo se změní počasí, tak musíme přistát mimo letiště, tedy v terénu. A já tvrdím, že Jindřichův Hradec žádný terén není, ale historické kulturní místo, které určitě v minulosti nebylo níže než České Budějovice, které mám taky rád. No možná že to tak není, nejsem totiž žádný historik, spíše sklerotik.
