Ty o mně napíšeš, že Frantík odešel, mi řekl kamarád sochař František Häckel. Seděl jsem u něj na pohovce, vzpomínali jsme, ale mysleli i na budoucnost. V titulku píšu kráčel, ale musím to slovo použít, i když Franta již téměř nebyl schopen fyzického pohybu.
Jak se cítíš, Franto, zeptal jsem se ho. Vlastně jsem o tomhle nechtěl mluvit, protože to není moje věc, to se mne netýká. Na nohy už se nepostavím, odešly mi nohy, sám se nemohu posadit, to mi dělá žena, říkám ti to jen proto, že se na to ptáš, ale tohle, co se děje s mým tělem, to není moje věc.
Frantík byl v té době už téměř slepý, manželka mu zapalovala jednu cigaretu za druhou a on lačně kouřil, vtipkoval, a taky jsme vzpomínali na slunečné dny.
V těch slunečných dnech byl mladý sochař, jenž v Jindřichově Hradci restauroval chloubu náměstí, nádherný mariánský sloup. Franta byl silný muž, na očích brýle, zval nás k sobě na chalupu, kterou poblíž koupil, protože se do toho města zamiloval.
A tak jsme upekli nejméně třicet holubů, které jsme v zájmu ochrany městských památek ulovili. Vyprávíme si vzpomínky na dny zalité sluncem, ale bavíme se i o jeho postoji k životu a víře, kdy při své restaurátorské práci opravoval mnoho barokních děl, a to i těch nejskvělejších autorů. Vypráví mi o svých setkáních s duchovními i o jistém způsobu porozumění, ale nezastírá, že žije světsky nespoutaným životem.
Probíráme jednotlivé domy na pražské Národní třídě i Na Příkopech, kde se podílel na restaurování pokladů české architektury. Nezapomínáme na poklady největší, třeba Obecní dům, anebo Nové německé divadlo, chcete-li Smetanovo, dnes tedy Státní operu, kdy mu vyprávím o bezkonkurenčním představení Pucciniho La Bohémy v Havelkově režii, a on se mne ptá, jestli jsem si všiml zavěšených torz architektonických artefaktů, že to byl jeho nápad, že to tam dal o své vůli, zapomněl jsem ale už který a kde. Přemýšlím, do jaké míry měl v sobě něco Frantův život s Pucciniho Bohemou. Rozhodně nemohu říct, že by žil v chudobě, protože byl v životě zejména restaurátorsky tak aktivní, že prostě chudý být nemohl. Práci uměl získat, udělat i zorganizovat. Když pak za několik málo týdnů procházím Státní operou při přestávce Traviaty, představení, jež neblaze kontrastovalo s Bohémou, tak na mne přímo řvou sochařské umělecké akrtefakty, já intenzívně myslím na Frantu a stydlivě si říkám, že jsem Frantovi dlouho nezavolal, potom co ho odvezli do Prahy a skálopevně se rozhoduji, že to hned druhý den ráno udělám. Hned po představení však nalézám v autě zapomenutý mobil, kde nacházím zprávu, že Frantík zemřel. Dluh, jenž nikdy nesplatím.
Franta byl svérázný a rozhodně nepodněcoval lidi kolem sebe jen k bezbřehé lásce, ale nechme toho, o mrtvých jen v dobrém.
Franta myslel stále na budoucnost, a to sochařsky, tvůrčím způsobem. Měl již připraven projekt na revitalizaci a umělecké doplnění Masarykova náměstí v Jindřichově Hradci. Ještě před volbami si nechal zavolat jednoho z kandidátů na starostu, řekl mu, že je přesvědčen, že on ty volby vyhraje a jeho straně připravený návrh daroval a darovací smlouvu podepsal vlastně slepý. Zapáleně o s vém návrhu mluvil, se všemi vtipkoval, i když snad to jediné co fyzicky dokázal, bylo pozvednout cigaretu k ústům. Ten kandidát ty volby vyhrál a dnes je starostou.
Franta mne přesvědčil, že eutanázie je šílenost, protože jeho duch byl jasný, barevný, mladý, jeho duše zářila, i když tělo bylo téměř mrtvé, jakoby cízí, zradilo, ale ducha to neovlivnilo, spíše povzbudilo, kultivovalo, přivedlo na vysoká témata. Samozřejmě že okolí, jež představovala zejména obětavá manželka, bylo plně vytíženo, ale František byl jasné mysli do konce života. Zde si myslím, že dělal svou trpělivostí jistě i čest svatému Františkovi, jeho slavnému jmenovci.
V posledních letech František sochařsky myslel na monumentální návrhy velkých žulových obelisků, jež měly ztvárňovat velké myšlenky. Vzhledem ke svým fyzickým možnostem musel vše promýšlet tak, aby vše mohla udělat podle vymodelovaného návrhu dobrá kamenická dílna. Volil výjimečné kameny i výjimečné těžební počiny. Ať se jednalo o návrh dialogu pro Temelín, anebo realizovanou plastiku pro rodnou Třešť.
Myslím, že si František v závěru života dosti bolestně uvědomoval, že i v jeho případě došlo k tomu, že většinu tvůrčí energie věnoval restaurátorství, což nepřináší žádný velký ohlas, žádnou velkou slávu, protože vaše dílo stejně nakonec ohlodá čas, jako dílo původního tvůrce, jehož jméno oprávněne zůstane zachováno. Proto asi i ta horečnost na sklonku života, i ta touha, aby po něm zůstala v jeho milovaném Jindřichově Hradci trvalá vzpomínka, nejenom tedy místo příjemného setkávání zejména v létě, jeho fontána.
Když na našeho kamaráda Františka Häckla myslím, stále vše překrývá jistota, že on svými statečnými postoji v konfrontaci se zhoubnou nemocí rostl tak, že se prodral troposférou, stratosférou a všemi možnými i nemožnými sférami přímo do nebe.
