Pánové, soudruzi, přátelé

  Aneb jak je to se zdaněním vzduchu, zeptal jsem se studentů prvního ročníku vyššího gymnázia, jak máme zdaněný vzduch. Oni se smáli a říkali, že to je přece nesmysl. Měli jsme probírat ukázku Rousseaova díla O původu nerovnosti mezi lidmi. Myslím, že tam autor naznačuje, jak vše začíná u osobního vlastnictví. Jeho vztah k dědičné aristokracii předurčil jistě i to, že z něj vycházeli francouzští revolucionáři a nejen ti. Rousseau významně promluvil i do pedagogiky. Svých pět dětí, jež měl s negramotnou švadlenkou, však poslal do sirotčince.

Jeho myšlenky byly jistě blízké i komunistům.

Proč by se nemohl zdanit vzduch, pokud třeba náš velmi osvícený parlament odhlasuje, že vše, co se nachází pod anebo nad pozemkem, který vlastníme, je naše, tak se to přece může týkat i vzduchu.

Nedávno jsem ve sdělovacích prostředcích zaslechl, že by zločinec, jenž nám způsobil nějakou škodu, měl automaticky nahradit, co způsobil, aniž se o to budeme muset soudit. Jak geniální a velkorysé. Na druhé straně nám nebude moci lékárník regulační poplatky odpustit. Pouze mi není jasné, co ty poplatky regulují, protože jsem měl pocit, že jdou normálně do kapsy lékárníka, že se nejedná o typ daně.

Musím říct, že je mi velmi líto bohatých lidí, zejména pokud se musí pohybovat mezi námi chudými na silnici. Jak ti chudáci boháči doslova musí porušovat zákon, aby nějak dali najevo, jak jim ten jejich tank jede, co všechno umí. Naštěstí naše policie tyhle nešťastníky nechytá, tak mohou alespoň trochu užít své svobody a jen tak z legrace před někým zabrzdit anebo ho trošinku poslat ze silnice.

Za komunistické éry jsme museli soudruhovat. Vím, že byli takoví, kteří to nedělali. Zejména pokud si sehnali modrou knížku, tak toho byli ušetřeni. Je celkem jedno, jestli vás šikanuje někdo, komu říkáte yes sir, anebo soudruhu desátníku.

Jak je to ale s tím soudruhováním? Sociální demokrati se pokusili přátelovat, přítel bylo oficiální oslovení. Pak se začali fackovat a na závěr zrazovat, viz nevolba přítele Zemana prezidentem republiky. Slovo přítel bylo zlikvidováno dříve než slovo soudruh. Kdybychom se měli řídit těmito stupiditami, tak bychom za chvíli nemohli vyslovit žádné slovo, protože je již dávno zneuctili grázlíci nejrůznějších politickopandůrovitých skupin! Vezměme i takové neutrální slovo míč! Sedí na deseti míčích, to přece nejde. Ale jde, milí Češi, ale deset míčů je hodně malinko, pokudmáme na mysli miliony.

Někteří byli tak uvědomělí, že již od první třídy nevyslovili ani, soudružko učitelko, „souško!“ já ale takového žáka nepamatuju, ale je to možné, protože někteří příslušníci střední generace, která ukončila své pubertální blouznění těsně před rokem 1989, se tak chovají.

Myslím, že nikdo z nás, pokud jsme byli děti, nesoudil člověka podle povinného oslovení soudruh, ale podle toho, jak se ten dotyčný choval. Někdo oficiality papinkal ze strachu, jiný z blbosti a někdo zase z přesvědčení.

Dokonce jsme se setkali i s velmi slušnými komunisty, i když zase slyším hlasy, že takový člověk neexistoval, ale já jsem přesvědčen, že takovým komunistou byl třeba Zdeněk Svěrák a mnoho dalších. Najdou se dokonce takoví, kteří by tohoto bývalého komunistu, soudruha, snesli jako prezidenta, pročpak asi?

Představme si teď ale situaci, že před prázdninami unavená paní učitelka vezme starší cvičebnici třeba českého jazyka a nadiktuje větu, v níž je slovo soudruh, ona ho přehlédne, protože má na mysli jen ten gramatický jev.

Chytrá maminka pak nahlédne do pracovního sešitu svého děťátka a zhrozí se, co jim to tam ta děsná učitelka diktuje…soudruh! Nelení a bere telefon, volá další mamince, kamarádce, ale najde se i militantní tatínek, který nechce křivit páteř své dcerušky, a už je v chodu tažení proti kacířce!

Je jedno, jestli ta maminka je paní doktorka, tatínek pan inženýr, my v Čechách tituly milujeme, protože se nedokážeme uznávat jako lidé a rovnoprávní občané, ale naštěstí se najde další tatínek, kterému dojde, že se jedná o hon na čarodějnici, i když ta paní učitelka je docela pěkná paní, a zmíněnou hříšnici varuje.

Myslím, že ti rodiče, kterým tak strašně vadilo slovo soudruh, by měli založit hnutí proti slovům totality a prosadit, aby bylo ze všech filmů a seriálů minulosti odstraněno, vypípáno, a učitel, jenž ho použije, by měl být poslán zpytovat svědomí na pracovní úřad. Mělo by se to dostat rychle do parlamentu, dokud má tu fantastickou sílu prosazovat podobné velmi moudré zákony.

Mimochodem, co se týká těch učebnic, tak třeba leckterá čítanka z komunistické doby je na ukázky bohatší než učebnice současné. Ale nemyslím proletářskou literaturu, ale třeba symbolisty, např. Otokara Březinu a další. Jestli chce někdo tvrdit, že Březina je komunistický básník, tak to už je na pováženou, ale komunistická čítanka u něj uvádí ukázek více než dnešní. Proto takovou knihu klidně použiju jako zdroj ukázky a mohu ubezpečit každého, že gymnazisté na rozdíl od starých evropských demokracií zatím v Čechách zůstávají pravicově orientováni.

Pokud se budou rodiče bát omylem uvedeného slova soudruh, tak mají sami velký problém, nedokázali ještě jednu věc, stát se sami demokraty a pochopit v čem demokracie spočívá.

V osmdesátých letech minulého století, když jsem pracoval s americkými puberťáky v táboře YMCA, tak mi ti chlapci říkali naprosto spontánně. Miluju Ameriku, protože je svobodná.

Dokud české děti nebudou již z rodiny chodit do školy s přesvědčením, že Evropská unie a zejména Česká republika jsou nejlepší, protože v nich může člověk svobodně vyslovovat a hájit myšlenky, tak je u nás demokracie jen na papíře, a protože je jen pro vybrané, tak vlastně není.

Milí soudruzi, pak slovo soudruh v nějakém gramatickém cvičení bude vždy jen zanedbatelná prkotina.

Ovšem že pan Grebeníček již dávno v Parlamentu České republiky říká podobná slova jako Klement Gottwald kdysi v prvorepublikovém Československu, nad tím by se mohli soudruhobijci zamyslet. Třeba je to větší chyba těch tzv. demokratů než komunistických kluků samotných.

Liberté, égalité, fraternité! Nezní to krásně?