O krásné bohemistce, Jiřím Wolkrovi a smutných očích Franty Z.

Mělo by to být hned o krásných bohemistkách, jedné současné studentce a druhé starší dámě v salzburském rychlíku, která mi říkala, že nám ten pán z Hradu dělá v Evropě pěknou ostudu. Byll jsem zvědavý, jak budou v kupé reagovat další spolucestující. A pak ta bývalá krasavice a sympatická dáma vyprávěla, jak nějaká devadesátiletá paní v Praze prosila lidi, ať jí ppomůžou do tramvaje, že se bojí, aby ji nepřimáčkly dveře.

Starší bohemistka pokračovala, že u nich v Rakousku, když je kočárek na zastávce, tak se může řidič tramvaje přetrhnout, jak vyskočí a pomáhá kočárek naložit, i když to už se teď tolik nevidí, protože většina tramvají je vícepodlažních.

Ta stará paní, když jí Pražáci pomohli nastoupit, pak vyprávěla svůj příběh, kdy celý život žila ve dvoupokojovém bytě, že její manžel byl úředník na ministerstvu zemědělství, ale teď je sama a jí zvedli nájem na devět tisíc, že neví, jak to má řešit. Tramvaj veselých Čechů se jí smála. Spolucestující, která mi vyprávěla tenhle příběh, dodala, že tohle by se v Rakousku stát nemohlo, že se tam o staré a postižené starají výborně.

Jako starému bohemistovi mi teď často chodí hlavou Wolkerovy verše, které jsem za komoušů moc rád nevyučoval, protože jsem si říkal, kde je ten sociální problém? U nás každý pracuje a moderní kapitalismus je sociálně civlivý, což jsem tehdy usoudil z vysílání rakouské televize jako každý pohraniční Jihočech, který měl anténu směrem na jih.

Při vyprávění té kultivované dámy se mi opět vybavil ten Wolker a jeho smutný Jan, který vidí, jak je společnost rozdělená na ty, jimž je dopřáno vše a pak na ty ostaní. Je tam také o jeho smutné dívce, jež v něm najde smysl života, ale také je tam, jak chce smutný Jan svůj sen zabít, uskuteční ho a za tím uskutečněním se skrývá revoluční čin podobně postižených.

Samozřejmě že mi také šly hlavou ty řečičky o rozevřených ekonomických nůžkách a jihoamerickém riziku, prostě ty krásné sametové řeči. Moc mi do toho nezapadá ani ta pražská důchodkyně, která vlastně žije navíc, sama si stěžuje, že neumírá, takže vidí jedinou naději ve smrti a pražská tramvaj se jí směje.

Den před touhle cestou jsem ale byl v sídlištní hospodě s krásnou mladou bohemistkou a tam se do mne zarývaly oči splužáka ze základky Franty Z. On to samozřejmě nevydržel a markýroval, že jde na záchod, na chvíli se zastavil a zakrátko, on takový pracant, vyznal, že má problémy s prací, potom co se položila naeše obrovská továrna. Sice nelenil a až do zimy makal v Praze, ale teď má strach, že ho tam zpátky nevezmou. Přitom si fascinovaně prohlížell tu krásnou mladou bohemistku a já se styděl, že mám práci a že se v klidu mohu s krásnou studentkou bavit o situaci na Filozofické fakultě UK.

Samozřejě že jsem nemohl být v klidu, když se trápí kamarád, jen na mne stále vjíce dotírá ten Wolker, kterého jsem, jak říkám, za komoušů moc nemusel, ale teď je až vlezle aktuální. Jen by mne zajímalo, jestli to naše panstvo, ti nahoře, ti sytí, jestli to doženou až k tomu wolkrovskému řešení? Při tomhle sobeckém a nelidsky, nesametově, bez lidské tváře stavu nic jiného nezbyde, což je tragedie Sametové revoluce, která selhala, jak je vidět, jako selhal socialismus s lidskou tváří. A to sem žádní Rusáci nepřišli. není to tedy český problém, že neumíme udělat humánní kapitalismus? Kdyby ten Samet neselhal, nenaříkala by ta devadesátiletá paní v té tramvaji, že nemůže v Praze zaplatit dvoupokojovoý  byt. A oracant Franta Z. by se nemusel třást strachy těch několik let do důchodu. Komu z nás se v tomhle chce žít? Jo a jeden z těch spolucestujících řekl, že ten pán z Hradu je lepší účetní z banky, který se zbláznil a že když je někdo ekonom, to neznamená, že by byl kdovíjak dobrý v přírodovědné, přesném racionálním myšlení. V tom kupé se toho pána z Hradu nikdo nezastal.