Nevíme, co jsme a kde jsou naše kořeny

Myslíme si, že rozumíme světu a můžeme ho poučovat, ale máme problémy sami se sebou, a tak i pro toho nejdogmatičtějšího extrémistu jsme trapnými komiky.

Ještě za komunismu byl natočen film Tři veteráni. V té geniální nadčasové pohádce byla dokonalá kritika našince i našeho zvláštního pořádku.

Některé věci se proměnily. Tak třeba hranice. Jsme v schengenském prostoru, z jistého hlediska o hranici ani nevíme.

Narazíme-li pak na vietnamskou tržnici, nevíme, kde jsme se ocitli, klademe si otázku, proč něco takového nevidíme v Německu. Nám ale podobné hrůzy vyhovují, blíží se to naší představě o tureckém hospodářství.

Respektovat ostatní kultury můžeme jen tehdy, máme-li sami pevný kulturní, i když tolerantní základ. Tolerance ke všemu, aniž vím, kde stojím, kam patřím a dokonce popírám své kořeny, protože je neznám, taková tolerance ke všemu je vlastně hrob vlastní kultury.

Pak zde  může vyrůst vietnamsko - cikánsko - arabsko - ruský svět, kdy možná pak nějaký opravdu velký znalec poznamená, že tu byl kdysi nějaký český národ, jenž zde vznikl nadšením mladé německé inteligence, která oprášila téměř zaniklý indiánský jazyk češtinu a vytvořila něco jako anachronickou indiánskou rezervaci na půdě prosperující Ameriky.

Když se na to podíváme z hlediska našeho kulturního gruntu, tak jsem právě vyzdvihl Tylova Posledního Čecha a popřel Havlíčka Borovského.

Vše není tak jednoduché, jak se zdá, protože Češi vietnamského původu mohou být nakonec lepšími Čechy než Češi původu českého a Němci lepšími Evropany než Češi, když se na to podíváme havlíčkovským pohledem.

Kdo nerozumí tomu, co jsem zde napsal, tak jen dokazuje, že nemá české kulturní kořeny, nezná je, a tak spíše svou zem ohrožuje, než aby jí dělně sloužil.

Jaké je řešení? Jednoduché, stačí ponořit se do studia toho, co jsme, odkud vycházíme a kam směřujeme...anebo jsme unášeni?