Není komunista jako komunista

Kdo byl a je, byl a není, byl a byl komunista. Kdo se stydí, kdo ne, kdo to tají, kdo ne, ale hlavně koho pranýřovat? Slušný a neslušný komunista, anebo dokonce komunista, člověk?

Nedávno jsem viděl opakovaný televizní pořad o Karlu Zichovi. Vlastně všichni mluvili o tomto zpěvákovi velmi příjemně, dokonce i hudební kritici neřekli snad křivé slůvko, ale pak mne překvapilo, jaký měli bližní, přátelé a známí problém s tím, že jejich milovaný Karel byl v partaji.

Když vidím mladé historiky, jak se přímo rochní v komunistické době, poučují celý národ, jak to vlastně všechno doopravdy bylo, kdy sami zapomněli na svůj průkaz SSM, pokud věkově byli zrovna studenti normalizace. Kdyby byli k sobě upřímní, tak by se to dalo vykládat, že byli členy podobné organizace jako Hitlerjugend, s tím rozdílem, že Němci tam chodili s větším nadšením sportovat a pracovat než naši svazáci. Dnes nám budou tvrdit tito mládežníci, že jejich členství bylo formální, že všem napsali krásné posudky k přihláškám na vysokou školu, a ty se psaly až do roku 1989. A oni je napsali krásné, protože na ně třídní učitelé dohlédli, aby náhodou k něčemu opravdu nedošlo. Stačilo přece, že se někteří studenti až do roku 1989 nemohli hlásit na určité typy vysokých škol. Na druhé straně někteří studenti se nedostali na vysoké školy regulérně, neudělali přijímací pohovory, anebo měli i špatné známky na stření škole a teď ze sebe dělají oběti režimu. Dnes se také každý student nedostane na studium psychologie na Univerzitě Karlově, stejně jako za komunistů.

Naši slavní kritici a bojovníci proti komunismu dvacet let po dvanácté zapomínají na jednu věc. Dokonce se o tom zmiňuje v některých svých úvahách i Václav Havel. Podstata totality spočívá v tom, že s ní spolupracuje vlastně každý, chtěně nebo nechtěně.

Většina z nás byla v té době na vojně. Málokdo tam šel s nadšením. Kdo byl na vojně tak musel přijmout vojenskou přísahu. Pokud říká, že nespolupracoval, tak ať si text té přísahy přečte, neznalost neomlouvá. Proč nejsme tedy my všichni, kteří jsme byli v komunistické armádě, pranýřováni? Asi jen proto, že nás bylo mnoho.

Podstatná část avantgardy dvacátých a třicátých let byla levicová, komunisty byli Vančura, Václavek, Nezval, Seifert, ale komunisty byli i Kohout, Lustig, tudíž mnoho umělců slavných šedesátých i většina protagonistů Pražského jara.

Komunistická totalita je odporná zejména v likvidaci a omezení svobod, což velké části našeho národa moc nevadilo, protože měli své vepřové a pivo. Komunističtí pohlaváři byli i hmotně zkorumpovaní, někteří měli prominentní chaty, chalupy, ale i jiné výhody, jako třeba přístup k nedostatkovému zboží. Zadky si vozili v tatrách, což byly na svou dobu asi docela dobré vozy. Jaká je korupčnost a hmotná nemravnost komunistů ve srovnání s dnešními politiky a představiteli státních a polostátních podniků, ale i některých privátních podniků, které tyjí z veřejných zakázek. Jaká je korupčnost úředníků v zadávání veřejných zakázek? Jak bude naši dobu z tohoto hlediska hodnotit generace historiků, kteří jsou v této době teprve na středních školách? Nepřítel a viník se stále nejsnadněji hledá v době před rokem 1989, ale ta dávno minula.

Z pořadu o Karlu Zichovi vyplynulo, že to byl výborný zpěvák a bližními milovaný člověk. Politické kádrování a sypání si popele na hlavu za zesnulého zpěváka bylo zbytečné. Krásné je, že to byl milovaný člověk. Nezničíme přece umělecká díla, jejichž autoři byli komunisté, leckdy bychom byli překvapeni. Pokud budeme stále kádrovat, nejsme svobodní. 

Že nebyli potrestáni lumpové minulí, ale nejsou trestáni ani současní, to je špatné, snad to není tradice.