Blíží se dvanáctá hodina, je neděle a já stoupám po schodech na věž kostela Nanebevzetí Panny Marie, když mi hlavou prolétne sen, který se mi zdál přibližně před čtyřiceti lety.
Jdu po hlavním náměstí, když potkám nezvykle bledého přítele Vladimíra Krninského. Jeho pohled mi říká, že se stalo něco strašného.
Běžím k věži kostela, vyběhnu nahoru, tehdy jsem měl osobní rekord na šedesátku 6,8. Vtrhnu do místnosti, kde bydlíval věžník. Tam stojí štafle a na nich pouze rudou barvou namalovaný neuvěřitelně živý, dokonalý portrét muže.
Ovšem můj pohled pátravě přejede po místnosti a tam leží mrtvola portrétovaného.
Nechci, aby můj přítel byl odhalen jako vrah, protože zmíněnou působivou barvou je vlastní krev muže na obraze, tak rychle sundávám obraz, a jak jen je to ve snu možné, rychle ho skládám do malinkaté kostičky a dávám do kapsy svých bílých džín, jež nám do Čech i v hlubokém komunizmu posílala tetička z Ameriky.
Protože jsem již vystoupil do zvonice, přeruším vyprávění snu, který možná dopovím v některém z dalších článků, ale zde je jeden z jindřichohradeckých zvoníků. Sochař a restaurátor, všestranně nadaný a neuvěřitelně šikovný člověk, dodnes sportovec Vladimír Krninský, jenž v současnosti opravuje některé části krásné věže.
Mně se s ním prolínají v hlavě dvě představy, spíše mne ovlivňují herci, kteří bezkonkurenčně ztvárnili románové předlohy velkých postav a i jako osobnosti ovlivnili dvacáté století.
Původně Mexičan Anthony Quinn, který ztvárnil Zvoníka od Matky Boží podle románu Victora Huga. Quinn studoval nakonec vlastně architekturu a chtěl ji provozovat, ale byl doslova sveden filmem, kde si začal vydělávat podstatně lépe. Měl výjimečné fyzické předpoklady, umělecké nadání a v poslední fázi života se věnoval sochařině.
Jean Marais, výjimečný herec, výrazně krásný muž, s výjimečnými fyzickými schopnostmi, ale také všestranně nadaný, a tak až budete pochodovat z Montmartru dolů a uvidíte tam náměstíčko Place Marcel Aymé, mrkněte vlevo a ze zdi tam vychází muž: Socha od Jeana Maraise.
Sochař Vladimír Krninský lehce bubnuje dlaněmi do zvonu, a ten odpovídá nádherným temným zvukem, prostě hraje.
Již v týdnu mi Vladidmír Krninský ukazoval, jaké obrovské tlaky působí na kameny v některých místech věže, některé staré vetché kameny se musí nahradit novými, při tom mi vypráví, jak je třeba opravovat gotické památky, přičemž české stavební firmy často svádí udělat gotické fasády funkcionalisticky moderně rovné, ale takové stěny ve středověku vlastně neexistovaly, a tak potom máme novou českou gotiku, která vypadá poněkud jinak než ta původní. Díváme se na některé typické znaky gotiky a on vzpomíná na národní poklad Svatou Barboru v Kutné Hoře, na níž několik let pracoval.
Ukazuje mi, jak upravil uložení srdce zvonu tak, aby nepotřeboval pro zvonění nepřiměřeně velké houpání. Zpočátku mne zvuk z bezprostřední blízkosti zvonu přímo ohromí, jen lehce tahá za provaz a zvon hraje. Po chvíli je mi velmi příjemné být v blízkosti toho zvuku, chvíli mi předává provaz, snažím se nepokazit rytmus zvuků, moc mi to nejde.
Snažím se udělat pár fotek, třeba se na nich zachytí i ten zvuk.
Chvíli se u nás zastaví vyděšené turistky, které jdou až nahoru na věž, jedna Esmeralda je blonďatá, druhá tmavá, za chvíli si i ony zvyknou. Věk z nás dělá spíše Quasimody, ale to nevadí, oba herci byli nádherní až do konce života.
V tom Vladimír prostrčí ruku dřevěnou mříží a do démonického zvuku velkého zvonu začne skřípat malý umíráček. Tenhle disharmonický kontrast mne fascinuje, hrozně se mi líbí, připomíná mi moderní skladatele dvacátého století, ale i kontrast touhy člověka po dobru a čistotě, a jak to stále kazí hloupostí. Ale takhle koncertuje Mistr jenom chvilku, i když pohledem mi v tom rámusu znovu odpoví na mou otázku z dávného snu.
„Chtěl jsem namalovat OPRAVDOVÝ obraz!“
Pak pustí umíráček, jakoby chtěl říct ne, my ještě ne, a nechá znít jen harmonický velký zvon.
„Proč jsi pustil ten malý?“ ptám se ho.
„Vůbec to neladí,“ řekne, a mně se to zdálo tak krásné.
Byl by to dlouhý příběh o touze po mořích i o plavbách, o divokých vodách, o plachetnicích, o šedesátých letech a jejich duchu, o touze po cestování a o svobodě, o krásných dívkách a jihočeských letních zábavách, o snech, v nichž se létá, o umění, o přátelích, kteří tu již ve fyzické podobě nejsou, ale mnohé nás naučili, o zmizelých světech.
Návštěva na věži však byla kratičká, tak musím skončit, a ten dávný sen, který se mi před čtyřiceti lety opravdu zdál, snad někdy příště.
