Moby Dick aneb Bergfalke na jindřichohradeckém nebi

Protože jsem člověk slabý, tudíž téměř drogově závislý na mnoha věcech. V poslední době jsem se přesvědčoval, že už mi létání mnoho neříká, byly maturity, potom víkend v Praze, dokonce ani poslední sobotu jsem nepospíchal na letiště a věnoval se domácímu úklidu a vaření. Že by jídlo převzalo jednu z mých závislostí?

Nakonec po obědě přece jen beru kolo a téměř unuděně vyrazím k letišti. Přestože je naše základna na kopci, spíše zrychluji, už abych vjel na letištní plochu, tuhle nepatrnou nekázeň si nenechám ujít a už jsem mezi letadly.

Udělám si jen dva krátké lety s půjčeným dvousedadlovým německým větroněm, abych se s ním trochu sžil. Je to oldtimer, jenž se vyráběl ve stejné době jako naše Blaníky.

Jak po konstrukční stránce, tak zejména po letové je však opravdu o generaci starší, protože letové vlastnosti, ovladatelnost, vyvažitelnost v daleko větším rozsahu, to vše je u Blaníka, jenž je opravdu nadčasově dokonalý, daleko lepší než u německého veterána.

U Bergfalka máte pocit opravdové mohutnosti. Co nezvládne vyvážení, musíte nahradit hrubou silou kniplu. Není zrovna snadný na transport.

Nakonec ale jsou všechny těžkosti překonány, větroň je na startu, já měním své rozhodnutí a prosím vlekaře, aby mne vzal do termiky. Byl by hřích ignorovat zajímavé počasí.

Výhled zepředu je výborný, v tomhle větroni se sedí tak trochu jako na bidle a posez je trochu sparťanský, zejména instruktor vzadu má trochu komickou pracovní kobku.

V sólovém letu se větroň při své váze snadno a rychle odlehčí a už letíte, zatímco vlečný stroj teprve nabírá požadovanou rychlost, než se odlepí.

Zaručené stoupavé proudy jsou nad lesíkem u svaté Barbory a tam se také vypínám, zpočátku trochu nesměle nalétávám menší stoupáky, kontroluju si rychlost a odpovídající sklon kabiny a samozřejmě sílu zvuku, něco mezi syčením a pískáním.

Ruka si velmi rychle zvyká na to, co vyžaduje řídící páka. Nebe je dost dramatické, na severu prší, některé mraky se slévají v černé obludy, ale zejména pod nimi to pořádně stoupá.

Brzy mám tolik výšky, že si mohu zalétnout k Deštné a dále pak ke Kamenici, ale protože vím, že na letišti na mne čeká kamarád, tak obracím domu, abychom využili druhé sedadlo, protože se jedná o jedinou dvousedadlovku, která je u nás v provozu. Daleko lepší a modernější Blaníky jsou téměř určeny po jedné havárii v Rakousku k likvidaci a na zastaralém daleko horším stroji, půjčeném od rakouských přátel, létat můžeme. Zde musím s Havlíčkem říci:

Ach ty vládo, ty bruselská vládo evropské národy řídit chceš,                           Ale dokonalého Blaníka uschopnit nesvedeš!

Na jeden start přenecháme tenhle mohutný autobus rakouským pilotům, a pak vyrážíme. Mraky se již slily, a tak je otázka, jak to půjde. Kupodivu jsme brzy v kilometru a půl nad zemí, a tak létáme nejdříve východně od Lodhéřova. Výška i stoupání před Jemčinou nám snadno dovolí zalétnout se podívat nad Libořezy, kde má kamarád svůj milý dům s ještě milejší manželkou.

Doufám, že jí zalha,l že viděl, jak mává, z aktuální výšky jsme vnímali jen trochu podrobnější mapu.

Vlastně bych zapomněl, že jsme brzy nevěděli o nedokonalostech řízení Bergfalka, a vychutnávali si nepopsatelné pohledy a zážitky, kdy stoupáte a prší vám na kabinu Českomoravská vrchovina v dešti a v Libořezech, slunéčko jako takové, ale i manželka kamaráda.

Vlastně by nakonec nakonec jedno, i kdybychom na stoličce u kamen drželi mezi koleny smeták místo kniplu, jak nám doporučoval Karel Garhofer, ať trénujeme nácvik vývrtek, jen kdyby se ta stolička pod námi alepoň trochu odlepila od podlahy!

A proto letu zdar, třeba se smetákem v ruce. Opravdu závislost, téměř drogová.