Jak jsem položil hloupou otázku svému strýci V posledních dnech jsem četl knihu Za hroby se lvy. Tahle četba ve mně vyvolala mnoho otázek i představ. Není asi překvapivé, že mé myšlenky se daleko více stáčely k mému strýci generálu Miroslavu Štanderovi.
Z jeho poslední návštěvy si pamatuji, že řekl skromně: Já jsem byl řadový pilot. Být šest let nasazen jako pilot ve válce a přežít ji! Zvláště při čtení osudů těch, kteří nedoletěli, člověk přemýšlí, co všechno mimo nezbytného štěstí, bez něhož to v letecké činnosti nejde, co všechno musí mít člověk v hlavě, v rukou, v technice. Létat se dá ve dne v noci, za dobrého počasí ,ale jak známo válka si počasí nevybírala, a tak když pro počasí nelétal nikdo, tak nahoru šli alespoň noční stíhači, kteří byli přece vycvičeni létat v těch nejsvízelnějších podmínkách. A strýc létal nakonec u mezinárodní šedesáté osmé peruti nočních stíhačů.
Kdykoliv řadovému válečnému pilotovi Mirkovi Štanderovi zavolám, ozve se v telefonu překvapivě mladý, optimistický hlas. Hlas člověka, kterého jsem nikdy neslyšel naříkat nebo si stěžovat.
Upozorňuji, že strýci je devadesát dva let, když jsem s ním posledně stoupal do schodů ke svým rodičům, za jeho sestrou, tak mne překvapilo, že vždycky těch osm chodů ze čtyřiceti osmi do mezipatra a patra vyběhl. Proč to běháš, zeptal jsem se ho, načež mi řekl, že pomalu by to nevyšel.
Musím se přiznat, že jsem občas trochu naštvaný, když z tohoto staršího chlapce, který se doposud nejlépe cítí na letišti s kamarády, dělají živou relikvii, vedou oslavné řeči, ale téměř ho nenechají promluvit jako normálního člověka.
Mám před sebou složku fotografií a technických obrázků většiny letadel, jež pilotoval můj, dnes už slavný strýc.
Vidím zde Avii B-534, s níž strýc létal jako desátník III. perutě 4. leteckého pluku. Kladu si otázku, jak by tenhle dvouplošník vzdoroval moderním německým stíhačkám. V době mobilizace ještě dokonce létal s Avií s otevřenou kabinou. Ale je zde již Morane Seulnier MS-406, s nímž musel v roce 1940 nouzově přistát, když mu při návratu ze souboje s Bf-109 došlo palivo. Byl zraněn, ale ještě v sádrovém krunýři prchá na jih Francie, odkud se plaví do Anglie, potom co byl v Marseille o vše okraden. Ve Francii se bil s německými piloty také se stíhačkou Marcel Bloch MB -151, když létal ze základny v Rouen.
A je zde řada Hurricanů s nimiž létal u třistadvanáctky. Dalším slavným typem třistadvanáctky jsou samozřejmě Spitfiry.
Ale přerušme výčet bojových strojů. Při poslední návštěvě strýce jsem se ho zeptal, jestli měl za zády někdy německého stíhače. Vím, že je to velmi hloupá otázka. Ale když si nakonec uvědomíte, jak skvělá byla německá letadla, jak famózní byli jejich piloti, kteří létali bez odpočinku a měli neuvěřitelně vysoká skóre sestřelů, když si tohle srovnáme v hlavě, tak nám musí dojít, že řadový pilot Štandera musel být velmi dobrý stíhač.
Strýc ale na tuto otázku odpověděl prostě. To víš, že měl, je to blbej pocit, ale na to nemáš čas myslet, takže nepříjemný je to před letem a pak potom, když máš čas si to přehrát znovu.
Uvědomil jsem si, že až na příběh, kdy útočili na německé lodě, nikdy nepopisoval nějaké detaily bojových akcí, jichž se zúčastnil. Spíše si dělal legraci z toho, jak ho sekla nějaká bláznivá Francouzka srpem do zad, ale sádrový korzet ho zachránil, a jak pomocí žebříku odešel z německého zajetí. Spadnul také s těžkým dvoumotorákem do lesa, kupodivu zůstal nezraněn i s člověkem, jehož vzal na palubu. Zvládl i přistání na břicho pro prasklou pneumatiku.
V Anglii pak získává strýc mnoho dalších kvalifikací, absolvuje navigační kurs, ale nejsem si jist, jestli to nebylo až v jeho poválečném působení v RAF, kdy jeho vlast neměla zájem o bojovníky za západní fronty. Pominu-li letecké koloběžky, cvičná letadélka, tak jsou tu již dvoumotoráky, a to Blenheim a Beaufighter a samozřejmě královské Mosquito, na němž létal ještě v poválečném Československu, ale pilotoval i Welington.
Mohl bych pokračovat dále, ale to není účelem tohoto článku.
Vícekrát jsem již létal s větroněm ve stoupavém proudu s rakouskými a německými letci. Že mám za zády německé eso Josefa Prillera, jenž připravil o život nejméně tři československé letce, tak to si raději ani představovat nebudu.
Tenhle soubor obrázků bojových strojů, s nimiž bojoval můj strýc, dám chlapcům z Klubu historie letectví v Jindřichově Hradci. Dali dohromady nesmírně cennou knihu, Za hroby se lvy a nikdy jim nezapomenu, že to byli hlavně oni, kteří se postarali o to, že naši žijící západní letci pocítili zaslouženou vděčnost a úctu tohoto národa. Čekali na to hodně dlouho a velká část se jí nikdy nedočkala.
