Mít či nemít strach

Přítel se vrátil z Karibiku a po vzoru velkého Ernsta tam bojoval s mečouny. Ani jsem mu nezáviděl jeho odpočatý vzhled a vůni dálek. Padla však řeč na situaci...

A došlo k velké změně. Obličej přítele zpopelavěl, padla na něj znatelná únava a řekl, že všechno prodá, odjde jinam, protože v Evropě už začíná být situace nejistá.

Připomněl jsem mu, že za komunismu jsme si nakonec říkali, že je to naše země, tak proč se nechat vyhánět a pak jsme si mysleli, že tu Ameriku si uděláme doma.

V Británii lidi útočí na bankéře a temperamentní Řekové také už pěkně řádí a mstí se na luxusních podnickích, přítel měl opravdový strach.

Značně pozdě mi došlo, že se každý bojíme o něco jiného. Přítel, podnikatel, se bojí o to, co si poctivě vyrestituoval a napodnikal, já zase přemýšlím o těch, co ztrácejí práci, jsou na ulici, nedostávají platy.

Oba se bojíme, máme strach,ale každý jiný.

Jak to říkal ten Masaryk. Když nekradeš, nemusíš se bát, že ti to pak seberou a když nekradeš, i když bys mohl, a jsi odvážný, tak to je ono. 

Nekrást ze zbabělosti, to není nic moc. Ach ty české zápory. Nebát se a nekrást, to jsou nádherné české zápory, jsou dva, tudíž klad.

Nemám, co bych prodal, abych mohl někam odejet, ale nechce se mi ani náhodou. Utíkat ze strachu z domova? Smutné.

Pak je ještě jedno krásné heslo Sametové revoluce. Co bylo ukradeno, musí býti vráceno. Že by to chápali tak ti temperamentní britští a rečtí občané,ale moc sametově to zatím nevypadá.