Konečně pořádný seriál

Po roce osmdesát devět jsem zaujal k českým seriálům neobjektivní, hloupý, jistě nespravedlivý, ale naprosto odmítavý postoj.

Povrchnost, prvoplánová pitomost, bezcitnost, adorování bohatství , nekoncepčnost, příšerné herecké výkony tzv. hvězd. Neúcta k poctivé práci, umělecká nepravdivost, tzn. nevěrohosnost. Krmení národa hloupými selankami, v němž většina sice není v bídě, ale na hranici chudoby jistě.

Takto vypadalo mé neobjektivní hodnocení českých nových seriálů, prostě je považuji za ztrátu času, svobodné rozhodnutí.

Včera pak jsem zapnul při nějaké domácí práci televizi a už hodlám  přepnout na jiný kanál, protože, světe div se, oni zase vytáhli Nemocnici a on tam doktor Cvach.

Jiří Somr, jako lékař a ředitel nemocnice, žádný manažer, ale i když používal slova soudruh, tak všechno, co říkal, tak sedělo, že mi padla brada.

Pak dialog mladého Sovy se starým Sovou, když starý Sova přijede dělat obyčejného obvoďáka, tedy tehdy ještě obyčejného.

Zrovna jsem sám překonával lehkou virózu a nakoupil jsem pár léků. I když mám vysoký učitelský plat, tak nechci na nemocenskou. Za pár "obyčejných" léků jsem zaplatil skoro čtyři stovky.

Samozřejmě že v Dietlově seriálu nebyla o mzdách téměř řeč, většinou nepřímo, ale mezilidské vztahy nesmírně zajímavé a věrohodné.

Už chápu, že se na ten seriál mohli klidně dívat i na západě. Protože my jsme teď také na tom západě.

Herci  skvělí, naprosto věrohodní, mezilidská atmosféra nesrovnatelně hlubší než jsem si uvědomoval.

Více než dvacet let po revoluci odcházejí nemocniční lékaři, svobodná demokracie nedokázala udělat ve zdravotnictví pořádek. Za pár "blbejch" acylpyrinů, kapek do nosu a živočišné uhlí zaplatíte horentní sumy. Protože je přece nutné mít bohatou vrstvu obchodníků a podnikatelů, kteří bohatnou nejen na pacientech, ale dokonce i na těch doktorech. Ti pak mají mají mezi sebou také pěkné zrádce. Nejlépe je, když nějaký přednosta kliniky, nebo primař tvrdí, že on je proti těmto vyděračským postupům. On se obětuje a skromně vyžije ze svého více než stotisícového platu.

Škoda že nežije Jaroslav Dietl, myslím, že jeho Nemocnice na kraji města by byla na základě dnešní svobodné, spravedlivé, společnosti dalekoo zajímavější.

A to jak v mezilidských vztazích, kdy jde o základní hodnoty, kdy někteří lidé doslova beznadějně padají na ústa, ale i celospolečenský rozkol je daleko hlubší a bolestnější.

Myslím že právě Jaroslav Dietl by se doslova vyřádil, ale on tu bohužel není.

Přiznám se, že ten seriálový díl jsem s otevřenými ústy dokoukal až do konce. A nepatrně jsem zaváhal, zda ten způsob společenských změn, jež jsme provedli po roce osmdesát devět, byl ten nejideálnější.

Konečně jsem zase viděl pořádný seriál, byl natočen za totality v roce 1977.