Kdo okrádá lid této země

Můj německý přítel, jehož znám již třicet let, přivedl na naše letiště svého šéfa, kapitalistu, jenž ale byl v životě mého kamaráda něco jako pozemský spasitel v tom smyslu, že mu vícekrát pomohl získat práci, tudíž zajištění pro něj i pro rodinu.

Bavili jsme se, jak to tak chodí, o tom, jaká je u nás situace, jak jsou lidi spokojení. Říkám, že třetina lidí u nás dosáhne na průměrný a vyšší plat. Mezi nimi se nacházejí i velmi bohatí lidé.

Jak zbohatli? Jde kapitalista hned k věci. Vím, že cest ke zbohatnutí vede velmi mnoho, ale mne nenapadá nic jiného, než že vyprávím některé příběhy, které se týkají nakládání s veřejnými prostředky, jež známe všichni nejen z bulvárního tisku třeba o předražování při nákupech vojenské techniky.

Ale to okrádají lid, zareagoval kapitalista pregnantně. Říkám si, že to okamžitě popsal tak, jak to chápe velká část našeho národa. Osobně jsem přesvědčen, že jde o hlavní důvod, jenž zpochybňuje naši demokracii před jejím vlastním lidem.

Pouze mám problém, jaký termín mám v tom okrádání použít použít, zda lid, občany, obyvatele, daňové poplatníky. Náležitý termín si zvolte sami, ale klidně i zavrhněte tuto myšlenku. Možná že jde jen o omyl a o důsledek české závisti, kdy logicky jen závidíme těm úspěšnějším, jak rád říkával náš pan prezident.

Epizoda druhá. Jdu z první porcinkulové mše a slibuju si, že si koupím něco z obvyklých nákupů. Jako bývají, proutěný košík, ponožky, peněženka a turecký med pro maminku, která s ním má asi spojenou nějakou, vzhledem k tomu, že část dětství strávila v sirotčinci, nepříjemnou vzpomínku.

Konečně narážím na stánek s ponožkami. Starší paní, jistě v důchodovém věku, mi hned vysvětluje kvalitu jejích ponožek, ale nemusela by to dělat, protože já mám na nohou právě ponožky, které jsem si koupil na této pouti asi tak před třemi roky a jsou vlastně jako nové, i když jsem je myslím od té doby dokonce i pral.

Aby omluvila cenu, která se mi nezdá nijak přemrštěná, bere ze stánku smlouvu s naším městem, kde stojí částka, tuším, 1750 Kč, za pronájem místa na naší pouti.

V devadesátých letech jsem jezdil s kamarádem na veletrhy do sousedních zemí, kde jsme prodávali nejrůznější zboží, a tak mám určitou představu, jak snadno se touto cestou vydělávají velké peníze.

Jen si myslím, že ty dámy a ti pánové, kteří tu cenu pronájmu stánku stanovovali, s tím moc velkou zkušenost nemají, anebo zapomněli, jak to tenkrát bylo, když sami stáli v pozici prodejce. Některým lidem se zdálo, že letos nebylo tolik stánků. Nejsem schopen to posoudit. Na radnici to asi vědí, možná jich bylo i více.

Vím, že někdo řekne, že má nějaká stará paní sedět doma, že on si může koupit u Vietnamců ponožky skoro zadarmo, protože představa počtu prodaných ponožek, aby si paní vydělala, je dost úděsná. Je to tak trochu jako s českým česnekem. Sami Češi se připravili o česnek, který je daleko lepší, než ten, který teď nijak levně, kupujeme, teď prý se někdo snaží zase pěstovat českého paličáka, já ale myslel, že nás českých paličáků je tu dost.

Starší paní dávala jednoznačně najevo, že je pro ni stanovená cena dost likvidační. Jsem asi stále v zajetí komunistické minulosti, správný kapitalismus spočívá asi fakt v tom, že město vydělá na ubohém stánkaři, anebo že nakonec dožene na pracák. Nechápu to zejména proto, že v zastupitelstvu města sedí dokonce lidé, kteří u stánků také postávali jako prodejci, kde je nějaká solidarita, to je nakonec slovo, za něž se v Čechách již asi stydíme úplně všichni.

Naši radní by si měli zřídit vlastní stánek, aby prokázali, jak je to snadné, na něm vydělat.

Já osobně bych těm obětavým lidem nedával větší nájem než pět set korun. Samozřejmě že je to z mé strany velmi zištné, možná že bych pak mohl dostat ty vynikající ponožky ještě levněji! I když se obávám, že ta paní sem již příště s těmi ponožkami nepřijede, no a já půjdu k mým milým Vietnamcům, třeba se i u nich ta kvalita zlepšuje.