Kdo může glorifikovat válku?!

Pouze idiot. Tahle odpověď vám vyplyne, když se začtete do neuvěřitelného díla jindřichohradecké skupinky nadšenců, jejichž členové Vladimír Vondrka, Vladislav Burian a Aleš Hazuka napsali knihu Za hroby se lvy. Po stopách závěrečných chvil československých letců druhé světové války, kteří nedoletěli do jejího konce.

Kniha je nesmírně působivá vzhledem k paradoxu, jenž spočívá v tom, že československých letců bylo málo. tak asi kolem tisíce. Z toho asi polovina se jich nevrátila. Co je to proti ohromným ztrátám Sovětů a Němců.

Milionové ztráty jsou nezmapovatelné, jsou tak morbidně velké, že jsou vlastně nepředstavitelné, kdežto počítáte-li v desítkách a ve stovkách, jde vlastně o zvládnutelné množství.

Když se začteme do knihy Za hroby se lvy, tak nás nakonec stejně převálcuje, pokud jen máme kousek srdce a představivosti, to ohromné množství zlikvidovaných mladých životů. Valná většina z nich nedosáhla ani třicítky. Je zcela jedno, jestli zahynuli, díky poruše, chybě v pilotáži, nekázni, na základě překvapivého přepadu, převahou nepřítele, výsledek je vždy stejný. Unifikovaný vojenský hrob, anebo alespoň nápis na desce cti.

Nakonec nám ale nezbytně musí dojít, že důvodem, příčinou jsou myšlenky zvráceného srdce, které nekriticky přebere celý, neskromný národ, díky němuž celá Evropa a vlastně velká část světa je uvedena do mnohaletého neštěstí.

Vím, že navrátivší se bojovníci mohli pochodovat jako hrdinové, když je konečně komunisti pozdě pustili do vlasti, mohli pak zoufale utíkat ze země, za niž bojovali, mohli umírat a trpět v komunistických koncentrácích, kdy se jim nakonec mohli jejich němečtí zajatí soupeři téměř smát, jaké to pro ně bylo vítězství. Známá, smutná historie.

Ale na počátku stála geniální svůdná šílenost diktátora, jíž podlehl celý národ. Šílenost o nadřazenosti ras a národů.

Malá zmapovaná skupinka československých padlých letců paradoxně dnes působí jako odstrašující, burcující, ale i zdrcující memento, jež vypovídá o příšernosti války, jež vypovídá o tom, jak je důležité stále prověřovat jasným rozumem, jestli se nějaký národ, anebo nějaká skupina nepokouší nadřazovat, vyřazovat, povyšovat nad ostatní, a to z jakéhokoliv rozumného, či úchylného důvodu.

Smekám tedy před profesionálním dílem amatérské skupinky z Jindřichova Hradce, které nás při pozorné četbě musí zasáhnout přímo do srdce.