Musím se přiznat, že vzhledem k tomu, co se děje v českém mediálním světě, tak mám stále větší problém s tím, kdo je udavač. Zdá se mi, že již nastal jistý sémantický posun.
I když jsem již velmi stár, tak německou okupaci nepamatuji. Víme, že v té době kvetlo nejenom české přímé udavačství, ale i užvaněnost a vychloubačství českého odboje, na což upozorňuje ve svých pamětech nikdo menší než Václav Černý. Byla by to jen akademická debata, kdyby tenhle stav nestál doslova mnoho lidských životů a i časté ochromení odboje. Leckdy rozumný Němec dokonce ochránil označené lidi, protože i na něj to nakonec byla moc silná káva.
Zde nebyli ale Češi nějakou výjimkou. Z ostudy kakbát mají zejména Rakušané, kteří se přivinuli na Hitlerovu hruď s takovým nadšením, že i on se zastyděl a nechal tajně vyložit z techniky ostrou munici, protože vše šlo tak hladce, že vůbec nebyla potřeba. Po válce se Rakušané sami označili za první oběť nacismu, potom co se vyznamenali zejména v koncentrákách a ve všem tom podobně krásném, s čímž obohacovali nacisté Evropu. Východu i Západu se tahle rakouská, necudná lež hodila, a tak tahle skvělá země nepotřebovala ani denacifikaci.
Velmi kolaborantsky se chovali i Francouzi, kteří sabotovali v armádě, když ještě bojovali, o čemž by mohli vyprávět i naši českoslovenští vojáci, kteří se zúčastnili francozské kampaně.
Za vlády komunistů mělo udavačství také velmi roztomilý ráz. Udavači bychom asi byli, kdybychom ohlásili na známe, že se nehodlají vrátit ze svého výletu do Jugoslávie, nebo přímo za Železnou oponu. Došlo by k tomu, že by nevyjeli. Někdo měl potřebu ohlásit, když někde něco slyšel, anebo viděl. Mohlo se to řešit švejkovsky, čemuž rozumný komunista nekladl překážky, ale mohlo se to řešit také tak, že označený nešťastník absolvoval soud, kdy byl pak odvezen do kriminálu, kde měl ve víru práce zpytovat svědomí a změnít třeba názor na hlavu státu, kterou v hospodě hanobil tím, že se o ní svobodně vyjadřoval. Myslím, že i tenkrát bylo pro rozumného soudce dost nepříjemné soudit takový případ.
Kdo je ale udavačem teď? V novinách se v poslední době setkávám s tím, že prý se stále častěji vyskytují "UDAVAČI"upozorňující na neplatiče daní.
V Americe mne kdysi upozorňovali, že neplatit daně je velmi nemravná, odsouzeníhodná věc.
Musím se přiznat, že na mne působí poněkud překvapivě, že kdo ohlásí zjevné daňové nepravosti, úniky, tak ten je českými novináři označován slovem udavač.
Ale je možné, že si vše nesprávně vykládám a slovo udavač už ztratilo svůj pejorativní ráz. Stalo se prostě slovem neutrálním a není nikterak hanlivé.
Pokud mu ale hanlivý nádech zůstal, tak se vlastně čeští novináři snaží ochránit neplatiče daní, protože čestného oznamovatele nazývají udavačem.
Udavačství bylo v Čechách vždy spojeno se závistí, škodolibostí, nenávistí, touhou po cizím majetku, nyní je již tedy spojeno i s oznamováním jakéoliv nepravosti.
Již rozumím těm novinářsksým výslechům toho pána, jenž si nahrál některé ty šibaly. Neviděli v něm mravného člověka, který chce zastavit nekalosti, ale pokleslého udavače, jemuž dávali pěkně za uši. Zajímevé je, že prostý občan to vidí velmi jasně.
Možná že novináři sami taky ze svých osvícených děl neplatí daně. No přiznám se, že platit daně mi žádné zvláštní potěšení taky nedělá.
Když si vzpomenu, jak jsem začal tohle milé vánoční povídání, tak ono se zase až tak moc nezměnilo.
Ale to už zase píšu úplný nesmysl. Rozhodně bychom zde nepsali tyhle články, a to se na blozích setkáme s pěkně kritickými pojednáními.
Ono se ale zase až tak moc neděje, protože slovo, co je dnes slovo...?
