Možná že Rudolf Mejsnar řekl, že je pro něj Hradec městem, s nímž má spojen pocit štěstí podobně, jak o něm mluvila Zuzana Růžičková v rozhlase. Hradec měl pro nás vždy velkou poezii, člověk se v něm už v pubertě cítil jako v ladovských kulisách pohádkové scény.
Šlapal jsem v sobotu večer na kole na letiště za plného svitu měsíce, kde se nás sešlo jen pár na doletné. Chvíli jsem poseděl s přáteli, uvědomoval si, jak je nás málo, že zmizely ty časy, kdy doletná bývala opravdu bujarou zábavou mnoha kamarádů. V klubovně sedí František Hlavnička a vypráví spoustu zajímavých věcí o létání na tryskáčích. Asi s největší láskou o Migu 21, vypráví tak, že si člověk představuje, jak se s tím letadlem létalo. Byl to stroj, který byl kdysi na úplné špičce, ale Franta s ním létá různě po světě ještě teď. Mrzí mne, že musím dolů do města, tyhle řeči o létání a letadlech můžu poslouchat donekonečna, ale už jsem na kole, ani není moc zima a řítím se v matném světle přední blikačky po cestě z letiště, napadá mne, „jedna díra a letím“. Do jedné jsem vlétl u Benziny, horské kolo ji absorbovalo.
U Papoušků je krásně a Ruda Mejsnar už čeká. Říká mi, jak ho dojala Zuzana Růžičková, jak už jsem napsal nahoře. Náš rozhovor má tolik témat, že by z něj mohla být kniha, a to si nevymýšlím. Nevyhneme se ani politice. Ruda je z Krkonoš, vyrůstal v oblasti, kdy byl součástí české menšiny mezi Němci. Překvapuje mne tím, že říká, že se neměla sudetoněmecká otázka otevírat zpětně, že se má hledět dopředu. V duchu souhlasím s tím, že dnes, když se o tom hovoří, tak si připomínáme zvrácenosti z naší strany, ale zapomínáme na příčinu a následek, ale i v tom se můžeme hádat do nekonečna.
Krásné je, že k malování Rudu přivedl pan učitel Šlitr, který měl později hodně slavného synáčka Jiříčka, Rudova spolužáka, a tak oba v životě měli blízko k hudbě i výtvarnému umění.
Vyprávíme si, jak je Hradec krásný, je to zázrak, ty trhy na náměstích, kolik přivedly lidí, jak se zaplnily kavárny i hospody. Já vyhledal stánek s ponožkami z Třebíče a ptám se, kolik platí za stánek. Paní trochu ustrašeně odpovídá, že sedm set na metr čtvereční. Nevím, jestli se nemám stydět, že jsem byl na vítězné kandidátce komunálních voleb. Jak se někomu snadno podniká, nemyslím stánkařku, ale město, i když nevím, do kolika dnů je nájem rozvržen. Od porcinkule tedy žádný zázrak pro mne.
Ptám se malíře, jestli je šťastný, zamyslí se a smutně říká, že ho mrzí, že jeho tatínek nemůže vidět, kam dospěl. Vybaví se mi mí rodiče, které jsem dnes opět navštívil, máma vařila a pekla, táta se vrátil z procházky po našem milovaném městě, povídali jsme si a byla i legrace, není to zázrak? Za krutých komunistů, anebo ve Francii už bych mohl být důchodce, a mám ještě soběstačné rodiče.
Bavíme se s Rudou o společných přátelích, o démonovi Fidlerovi, o výtvarnících Hradce, ale zejména o Malíři Josefu Müllerovi, i když není již na tomto světě, tak světlo jeho osobnosti září a hřeje přímo u našeho stolu.
Ruda jako vždy přinesl desky se svými katalogy a fotkami jeho obrázků. Prolíná se volná malba s textilním uměním, jeho barvy a klauni, ale mne zajímají zejména jeho ženy.
Jsou to ty ženy, které vás chytnou za srdce vším, co je se ženou spojené, tudíž i nádherou jejich tělesnosti
Tahle je překrásná, říkám mu. Je to akt ženy, která hraje na příčnou flétnu v cudném podřepu, plně zaujata hudbou, my jí nasloucháme a přitom jsme strženi její ženskostí a neodolatelnou krásou. To jsou Rudovy ženy.
Je toho jen zlomeček, s čím jsem se zde podělil.
Jdeme pa nočním městem, nepatrně rozehřáti několika malými pivy, jsme šťastni, že můžeme být součástí toho zázraku. Vzpomínám, že jistě naprosto stejně vnímali tuhle krásu všichni naši menší i velcí předci. Nemohu je vyjmenovat všechny tak třeba Staněk, Kryzánek, Paul, Kalabis, Berman, Strejček, Chalupa…
Ale je tu třetí neděle adventní. Setkávání s přáteli na zámku, ve městě, u stánků je nepatrně vřelejší, někdy naprosto zázračné, když jste je třeba roky, měsíce neviděli. Nemeškal, Hrouda, Hillová, anebo jen letmo zahlédnete svého parťáka, a třeba jen známého od vidění, čekáte, že potkáte známou malířku, ale ta nikde, zázraky nejsou na zakázku.
Nejcennější je svoboda v pohledu na svět. Můžeme si myslet, co chceme a navázat na to, co chceme. Můžeme věřit v obyčejný šutr, anebo v nadpozemské hodnoty, v jídlo či peníze, je to naše věc.
Nikdo však nemůže popřít českou tisíciletou křesťanskou tradici. Je vepsána do naší architektury, její duch je v knihách, v našich příbytcích, ale jistě vane i v kostelíku U Jakuba, v kostele Nanebevzetí Panny Marie v kostele Svaté Kateřiny, takže v našem městě žije duch křesťanských i konzumních Vánoc. S jistotou můžeme říct, že vane naším zázračným městem, nacházíme ho úplně všude. Otec Špiřík mluvil třetí adventní neděli o očekávání příchodu. Prý když něco očekáváme, tak nás to nepřekvapí, já bych řekl, že asi ano milí Hradečáci. Šťastné Vánoce!
