Ich bin ein Berliner, řekl J.F. Kennedy

A já taky Ve své nesmírně emotivní řeči v roce 1963 k občanům Západního Berlína Kennedy řekl něco v tom smyslu, že každý svobodně myslící člověk na světě je Berlíňan a že on je Berlíňan.  

Bylo to samozřejmě v situaci, kdy se Západní Berlín stal vlastně ostrůvkem svobody uprostřed tehdejší NDR, ale na druhé straně pak téměř i vězením, neboť spojení se Západem vedlo pouze vzduchem, anebo dobře střeženými dálničními koridory, ale to nejhlavnější byl jistě duch Berlína, jejž mu doslova vdechl americký prezident jako symbol americké svobody.

Myslím, že stěží na světě nalezneme svobodnější město, než je současný Berlín, z jistého hlediska se jeví američtější než Amerika sama, až na jeden fenomén, a tím je kolo. Normální šlapací kolo.

Pokud se najde čtenář, který si všiml mého loňského článku o Berlíně, ví, že jsem v něm obdivoval, jak integrovaně a masívně je kolo zapojeno do dopravního systému města. Samozřejmě že jsem zatoužil vyzkoušet si, jak vše probíhá v praxi, a tak tentokrát má stařičká Octavia dorazila do Berlína s kolem na zadním nosiči.

Jen několik střípků z této poslední návštěvy.

Na střeše Reichstagu

Jedním z nejnavštěvovanějších míst v Berlíně je supermoderní skleněná kupole Reichstagu. Pokud toužíte po její návštěvě, nezapomeňte se na internetu zaregistrovat, neboť jinak se tam nedostanete. Britský architekt Norman Foster zde vytvořil výjimečné dílo, kdy absolvujete něco jako spirálovou procházku po chodníku Guggenheimova muzea v New Yorku, ale cílem nejsou díla moderního umění visící na zdi, ale galerií je úchvatné stále se měnící panorama velkoměsta, jehož snad jediným záporem je rovinný charakter. Obrovská kupole, po jejímž vnitřku vyjdete pohodlně až k vrcholu, je nahoře ukončena velkým kruhovým otvorem, jenž skýtá přímo pohled do čistého modrého bílými kumulky okrášleného nebe. Uprostřed kupole jde dole od základny rozšiřující se trychtýř pokrytý důmyslnými zrcadly, v nichž můžete také sledovat  při své pouti zajímavé obrazy, někdy dokonce sebe v různých obměnách. Přemýšlíme, co se asi děje při dešti. Ale nic, směje se zřízenec, tam normálně prší do toho trychtýře a voda se pak používá jako užitková. Podotýkám, že prší jen tam, kam má. V Německu většina věcí kupodivu funguje, tak jak má. Samozřejmě že mi běží hlavou pohnutá evropská historie, i to jak se Hitler vypořádal s německým parlamentem. Do jaké míry v dnešní době důvěřují naši lidé dvěma komorám svého parlamentu.

Pokud chci německé přátele opravdu rozesmát, vyprávím jim geniální průběh české privatizace, příběhy českých veřejných zakázek, smějí se a nevěří, že jsou možné takové šílenosti, jejichž střípky se dozvídáme v tisku. Když pak jako třešničku přidám nákup vojenské techniky, zejména Pandurů, myslí, že není možné, aby existoval takový způsob veřejného hospodaření.

Druhý den jezdíme opravdu na kole, což mou německou přítelkyni dost štve, protože je dosti vysokou úřednicí, na rozdíl ode mne spíše pravicově orientovanou, a tak se asi musí nepatrně přemáhat, když navštívíme na mé přání dům Willyho Brandta, supermoderní budovu, kde navazuji kontakt s Křesťanským kruhem sociálních demokratů. Je zde obrovská socha Willyho Brandta v nadživotní velikosti, kupodivu nepůsobí nijak monumentálně, třeba to byl záměr. Musím říct, že sídlo SPD, i když je architektonicky zajímavé, na mne působí velmi chladně, neosobně, až nelidsky. I když s námi jednají úřednice příjemně a přátelsky, nepatrně mi to připomíná svazácké sekretariáty. Asi má ta politická kariera všude podobné projevy.

Na kole Brandenburskou branou

Jízda na kole po Berlíně? Jsou zde desítky kilometrů cyklostezek, kde to jen trochu jde, tak má cyklista svůj vlastní pruh, když pak se musí zapojit do automobilového provozu, vždy se setká s ohleduplností, klidem a respektem. Již vícekrát jsem popsal svůj rozhovor se starým Východoberlíňanem na lavičce s Brandenburskou branou před námi, kdy jsem se v roce 1981 měl jít představit na ministerstvo školství NDR jako hostující profesor.

Teď se blížíme na kolech ze západní strany, ale stejně jako u Check Point Charlie slezu a fotografuju místo, kde kráčely vícekrát dějiny. Projíždím se svobodně na kole pod místem, na něž jsem se mohl v osmdesátých letech jen smutně dívat z dálky a s Berlíňanem přemýšlet o absurdnosti rozdělení města. Znám mnoho příběhů zdařilých útěků, ale i hloupé tragedie, kdy řidič kamionu zapomněl na straně v celnici NDR nějaké dokumenty, vrátil se pro ně a pak běžel zpět ke svému autu, ale nedoběhl, protože horlivý vojáček ho zastřelil. Myslel, že chce opustit komunistický ráj, on měl samozřejmě platný pas.

Táhne mne to na východní stranu, ale místa, kde jsem seděl na lavičce, zmizela, jsou zastavěna novou výstavbou, i bývalé ministerstvo školství je již zapadlejší za nově postaveným hotelem ve starém stylu. U některých budov hůře rozeznáváte, kdy byly postaveny, protože leccos je z vnějšku i zevnitř postaveno v nejrůznějších retrostylech.

Prosím přítelkyni, ať mne vezme na doslova kultovní místo v čase komunizmu, na Alexanderplatz. Známé světové hodiny zde stále jsou, dokonce i fontána, ale vše vcelku vypadá tak trochu jako ušmudlaný bazar, na němž hledají útočiště nejrůznější existence, o něž v Berlíně není opravdu nouze.

Je zde ale čas oběda, kdy máme setkání se soudcem. Jsem rád, že přítelkyně nemusí mít pocit méněcenné cyklistky, protože soudce nepřijíždí v rudém Ferrari, je totiž trochu levicově orientován, ale na malinkaté skládačce vyrobené v NDR.

Myslím, že jsme si téměř okamžitě porozuměli. I on je původem z Východu a vypráví nám svou první cestu metrem na Západ, kde pak vystoupil v poněkud zanedbané turecké části města. Tak tohle je taky ten kapitalizmus, řekl si, tak mu z očí poněkud rychle spadly jeho počáteční brýle mámení.

V čem se mi Berlín zdál příliš americký? Některé rozhovory, jež jsem měl možnost slyšet, mi připomínaly slabodušší americké seriály.

Německé ženy odcházejí od svých mužů, protože je nudí. Jsou na ně alergičtí, že jsou spořiví, spolehliví, že mají smysl pro pořádek, že pomáhají v domácnosti, prostě je nudí a intimní soužití prý je úplná katastrofa. Nebudu tuto část blíže rozvádět, protože zejména čtenářky ji mají velmi dobře načtenou z českých ženských románů a již zmíněných často velmi stupidních amerických seriálů.

Mne ale čeká jeden z dárků k narozeninám, a tak sedáme na kola a jedeme do organizace, která provozuje letový simulátor Boeingu 737. Bohužel jsem nesplnil, co jsem si sliboval, dobře si nastudovat kabinu zmíněného typuj, a tak si při briefingu určuji svá přání. Nejsou to tréninkové lety na strefování do budov, ale normální Platzrunde, neboli let po okruhu v Catanii s přistáním, protože odtud jsem se před několika dny letecky vrátil. Potom další let po tomto sicilském okruhu a přistání do moře po vysazení motorů, dále pár okruhů v Praze na Ruzyni s přistáním s bočním větrem. Myslím, že jsem plachtaře nezapřel, i když jsem zatáčky na okruhu létal spíše přístrojově a měl tedy obvyklé problémy začátečníka. Nedařilo se mi stroj rychle vyvážit, při dosednutí jsem příliš přitahoval, takže jsme udělali pěkně dlouhý další skok, přízemní efekt je opravdu znát. Pokud zdraví a peníze dovolí, tak se přidržím kniplu milovaných větroňů, létání s autobusem už mne vůbec, ale vůbec neláká.

Über dem Horizont

Za horizontem, tak nějak se jmenuje muzikál Udo Lindenberga, německého rockera. Muzikál byl tedy kulturním vyvrcholením mého letošního berlínského několikadenního pobytu.

Kdo trochu zná německou povahu a jen nepatrně sleduje jejich uměleckou scénu, tak ví, že Němci mají rádi popisná vyprávění, že si příliš nepotrpí na obraznou metaforu, i vtipy jsou spíše popisné, dějové, a tak já u německého muzikálu očekávám více činohry, více slovního vysvětlení a hudbu spíše jako doprovod děje a příběhu než jako jeho základní nosnou ideu, jak jsme zvyklí u velkých světových, zejména amerických muzikálů.

Kdo si je vědom těchto německých kvalit, nemůže být muzikálem Udo Lindenberga nemile překvapen, naopak se nechá nést nejen příběhem evropských i světových dějin, jsme přece v Berlíně, ale zejména osobním příběhem samotného rockera, který patří mezi ty, jež dokázali porazit nejen berlínskou zeď, ale i Železnou oponu dlouho před jejím skutečným pádem. Jde svým muzikálem ale ještě dál a chce, abychom konečně sami rozbili berlínské zdi v našich hlavách a srdcích. Aktuálnost této výzvy můžete opravdu pochopit jen zde v berlínském divadle, protože hlediště s úlevou vydechne a spontánně zatleská. Autor zamířil přímo do černého. Je škoda, že při muzikálu neběží anglické titulky, jak je to u světových scén zvykem. Třeba se toho někdy dočkáme v Čechách.

Česká kultura se často orientuje na neněmecká prostředí, a je to její velký omyl, protože jsme stále s našimi milými Němci spojeni více, než si většinou dokážeme sami představit, a zde to myslím naprosto vážně.

Začátek muzikálu je audiovizuální a jsou zde promítány a emotivní hudbou doprovázeny známé dokumentární snímky dramatických útěků přes ještě nedokončenou berlínskou zeď. Vojáček odhodí pušku a běží přímo o život do západní zóny, někteří lidé se zachytí v ostnatém drátu a vám se téměř hrnou slzy do očí, když vidíte to riziko a když si uvědomíte, že vlastně před chvílí jste těmito místy klidně projížděli na kole tam a z pátky, jste vlastně šťastni, v jakých dobách jste žili a čeho jste se dočkali, hlavou vám jdou tváře Němců, s nimiž jste před několika hodinami a dny mluvili, tváře přátel bývalých i současných a prožíváte těžko popsatelný pocit svobody a bratrství s vědomím všech těžkostí a problémů, které máme u nás v Čechách díky zločinné a neuvěřitelné zkorumpovanosti politiků, policistů, které jsou v samotné eurozóně a vlastně v celé Evropské unii. Ale pokud budeme mít v srdcích alespoň trochu ten ideál, který vyznívá z muzikálu Udo Lindenberga, tak máme naději. Nezapomínáme ale, že současný Berlín na rozdíl od Prahy trpí velkou nezaměstnaností, ale to nic neubírá na světovosti tohoto místa.

V muzikálu tedy brouzdáme minulostí po rockových scénách, dostaneme se i do Moskvy, kam za rockerem přijíždí jeho východoněmecká dívka, následně zpracovaná státní bezpečností, a tak rocker musí zpracovat i tuto skutečnost, kterou v muzikálu nezpracovává prvoplánově primitivně, jak je většině případů českým zvykem, ale poctivě se dobírá hlubší vnitřní pravdy.

Činoherní kontrast k živému dokumentu, rockovým scénám, třeba v Moskvě a v hotelovém pokoji se odehrává zejména v obyčejném bytě komunistického typu. Pro mne ale v podstatě v obyčejném průměrném maloměšťáckém bytě, v nichž nás žilo a žije většina dodnes. V čem se může lišit dvoupokojový byt v newyorkském Brooklynu a na sídlišti v NDR. Snad jen tím, že ten v NDR byl kvalitnější. Zde vycházím z kvality služebního bytu, který jsem měl v NDR k dispozici.

Východoněmecká totalita je velmi zdařile karikována, jak činohrou, tak baletem a myslím, že věrně zachycuje situace, jimiž jsme všichni za komunizmu procházeli.

Vyústění je smířlivé, ale nijak podbízivé.

Vycházíme z překrásného divadla Na Potsdamském náměstí, je krásná teplá noc, Berlín je osvětlen, jak bohaté svobodné město jen může být.

Co mají ale Jindřichův Hradec a Berlín společného? Bylo by toho mnoho, už jen tu zmizelou blízkost Železné opony.

Ich bin ein Berliner!                                                       Cempa