Drážďany se velkých stromů nebojí

„Když se člověk vyrovná sám se sebou, může žít kdekoliv,“ řekla má bývalá německá studentka, nyní muzejní pracovnice, která mne pozvala na Letní noc muzeí do Drážďan.

Já ale vím, že bych mohl žít v Jindřichově Hradci, kde se žije překrásně, pak i v Praze, ale to bych nesměl být chudý jako ten kantor Halfar, pak v San Diegu, protože je úžasné a určitě i v nádherných Drážďanech.

Abych ji neurazil, nejprve jsem si prohlédl její muzeum, a pak jsem již v podvečer sám vyrazil do centra. Po dosti neblahé zkušenosti s projížděním středu Drážďan, kde chodci mají absolutní přednost, jsem nechal auto v postranních ulicích a jel tramvají.

Drážďany jsou opravdu doslova mým milovaným městem. Ani náhodou, když tam dorazil poprvé v roce 1981 na svůj tříletý pracovní pobyt, bych si nepřipustil, že z toho bude láska na celý zbytek života.

Nebudu čtenáře unavovat tím, že jsem tehdy do blízkého světa vyrážel jako správný Čech vybaven mnoha předsudky, českým nacionalizmem a představou, že se vydávám na lítý boj s odvěkými německými nepřáteli. Každý český národovec zaplesá nad tím, že jsem jel počešťovat Němce, tudíž dovršit české národní obrození bohemizací Němců, neboť jsem jel na německé gymnázium učit češtinu.

Jako již mnohokrát v českých dějinách, vrátil jsem se i já po tříletém pobytu doslova na hlavu poražen.

Němci češtinu měli rádi, rychle a výborně se ji učili, talentovaní dokázali mluvit bez akcentu, kolegové byli korektní a přátelští, město mělo jen povrchně zacelené rány po bombardování, vypadalo spíše jako válečný navrátilec s mnoha amputovanými údy. Z některých kostelů neexistovalo téměř nic, velké prázdné plochy po bombardování. Na Drážďany opravdu dopadla tvrdá pěst pomsty spojenců. Ale teď klikněme do současnosti.

Na Strassburském náměstí vystoupím z tramvaje a jdu do centra a posilněn kávou v jednom bistru odbočím do Landhausstrasse, kde je Městská drážďanská galerie. Prolétnu moderní umění, ale musím přiznat, že mne nejvíce zaujme expozice o Drážďanech v dobách totalit, jak fašistické, tak komunistické, která mně byla důvěrně známá, a já si tehdy velmi dobře  ověřil, že Východní Němci na tom byli daleko hůře než my, co se svobod týká, ale nejvíce mne kupodivu zaujala výstava o tradici drážďanského zahrádkářství a parků. Výstava hrdě hlásá, že Drážďany mají šedesát dva procent lesa a zeleně a patří k nejvíce zeleným městům Německa.

Když jsem zastavil po příjezdu do Drážďan v jedné okrajové čtvrti, nemohl jsem nevzpomenout na jindřichohradeckou osvícenou radnici, protože mne zaujaly opravdu ohromné platany na obyčejných drážďanských, řekl bych měšťanských ulicích.  Jejich kmeny jsou tak ohromné, že zabírají doslova téměř celý chodník a ještě se cpou do úzké ulice a svými kořeny drze lezou pod zeď, která tvoří plot. V Jindřichově Hradci ukázková situace, proč musí takový nevychovaný velikán pryč, staticky přece vše narušuje svými drzým kořenovým systémem. Pozor ale, každý z těchto stromů je v Drážďanech označen nepatrným čísílkem, které říká, že je evidován, že se na něj musí dávat pozor a že se město o něj stará a nám obyvatelům, občanům nevadí, protože ho milujeme a žijeme s ním společně. Když nemůže uhnout on, uděláme to my, ať jako chodci, cyklisté či automobilisté.

Vycházím tedy z prvního muzea a jsem na Neumarktu, další muzeum, tedy dopravní, je na dohled, zde ale je mnoho nepřehlédnutelných věcí. Neskutečně dominantní Frauenkirche, ohromná Lutherova socha, ale také nám neunikne, že komerce se tlačí i do těchto míst a necitlivě architektonicky překrývá historickou krásu budov v tradičním stylu.

Má cesta nádhernou drážďanskou nocí pokračuje dál a vyvrcholí pak u ikony Zwingeru, Sixtinské madony od Raffaela Santi, ale opravdu daleko více na mne zapůsobil obraz Svatá noc od Caravaggia. I když Sixtinská madona je mi velmi milá, protože její kopii máme na zdi velkého kostela v Jindřichově Hradci.

Bylo by toho ještě mnoho, ale to možná zase až někdy příště.