Běžíš na kopec Mrtvého indiána

Běžíš. Dnes ráno jsi snil o tomhle kopci, když ti bylo v práci blbě a tak trochu se ti zastavovalo srdce.

Probíháš předjarním lesem a myslíš na skoro devadesátiletou bábu, již cpou do vězení. Je to hrdina ten soudce, anebo srab. Přebíháš silnici a za chvíli jsi na hrázi rybníka s duby.

Po tomhle jsi opravdu toužil. Jak by se chovali dnešní soudci v padesátých letech. Čemu věří, jaké mají hodnoty, vždyť i ten šílenec Urválek měl jistě ještě nekomunistickou fakultu. Michal Viewegh v Románu pro muže má taky jednoho povedeného soudce, tenhle román nenastavuje společnosti zrovna přívětivé zrcadlo, v tom je cenný, ale ve vztahu k ženám a dívkám je dosti drsný.

Konečně jsi u úpatí kopce Mrtvého indiána. Chtěl bys, aby tě to potkalo právě tady, na volném prostranství, kdy cítíš vítr, ale není to ten šrámkovsky stříbrný, je to vítr volnosti a svobody, vítr matky Země a matky Přírody. Předjarní konkrétní vítr v tvářích a uších.

Po chřipce tě ještě při běhu trochu pálí na prsou, po včerejšku, kdy jsi rval sám tu nástavbu na tu skříň, cítíš trochu natažené, nebo natržené břicho.

Teď se blíží dva malé nebesáčky, které patří kamarádovi. Byl to odjakživa rybář a nimrod, i když u nás na jihu se to tak trochu prolíná s pytlačením. Tohle byly už Sudety.

Jsi skoro nahoře, podíváš se dolů  k městu. Mohl bys být šťastný, máš práci, ale někteří kamarádi ji ztratili, co je tohle za štěstí. Myslíš na hodnoty, co je majetek proti tomu takhle svobodně sbíhat po polních cestách z kopce směrem ke krásnému teď v podvečer už trochu blikajícímu městu.

Zpět ke městu, cítíš, jak ti silně a pravidělně tluče srdce. Podvečer tak trochu máchovský. Zase myslíš na tu starou bábu. Chtějí ji nacpat do jakési zlaté klece. Stejně je to pomsta a žádný trest.

Student Hrubec z prvního ročníku řekl, že do vězení by měl jít celý národ. Jak na to ten kluk přišel, to je mi záhadou...

Běžíš.