Jedeme do kopců, kde se Vysočina dotýká jižních Čech, vystupujeme na náměstí městečka. Je tu znatelně větší zima, tradičně je zde větrněji a chladněji, jako na Vysočině, a to jsme popojeli jen pár kilometrů. Na náměstí je už mnoho aut a přijíždějí další. Z nich vystupují lidé většinou svátečně, slavnostně oblečeni. Je to české městečko s kostelem na náměstí. Máme čas, a tak se pomalu vydáváme ke kostelu, odkud zaznívá typická jihočeská dechovka, která vše hraje pomaleji, smutně k nesnesení, ale překrásně.
Je zde mnoho mladých lidí, jsou nešťastní, zmatení a vystrašení. V kostele na ně čeká jeden z nich v bílé rakvi. Je to vždy šílené, když rodiče pochovávají dítě, když se učitelé jdou rozloučit se svými žáky.
Sedáme si za blízké příbuzné, kteří zde již dlí s předčasně zesnulým. Mladí lidé jsou rozrušeni a zůstávají vzadu.
Den před pohřbem se mi začal vybavovat obsah některých písemných prací zemřelého bývalého studenta našeho gymnázia. Již v druhém ročníku perfektně popsal, jak se staví dům, protože jich s otcem již pár postavil, vybavují se mi i veselé zážitky, které popisoval ve svých příbězích z bujarého života ve společnosti svých kamarádů.
Přichází kněz ještě civilně oblečený a něco si připravuje, aby opět zmizel v sakristii. Skupinka hudebníků před vchodem do kostela stále teskně hraje. PíseňSanta Lucia je v jejich provedení doslova srdcervoucí. Vybavuje se mi román Viléma Mrštíka Santa Lucia, kde nádherná neapolská píseň provází tragický osud studenta v krásné, ale tvrdé a nepřátelské Praze. Takhle ale já našeho zesnulého přítele nevidím, zcela naopak. Představuju si ho v záři slunce třeba na Sicílii v Sirakusách před nádherným barokním kostelem Santa Lucia. Svatá Lucie byla mladou sirakuskou mučednicí.
Snažím se nacházet pozitiva v téhle smutné situaci. Náš přítel nás shromáždil v katolickém kostele, připomněl nám tisíciletou tradici naší kultury. Zemřeli dva kamarádi při extrémním sportovním výkonu, při těžkostech se neopustili, zůstali tam spolu, může být větší mravní čin?
Z myšlenek mne vyruší příchod pana faráře, začíná sloužit mši za zemřelého. Má nepatrnou vadu řeči, kdyby mluvil jen trochu pomaleji, bylo by mu rozumět dokonale. Líbí se mi jeho věcný a přesný přístup. Nerýpe se v bolesti pozůstalých, naopak celá mše má uklidňující průběh. Přemýšlím, proč je mi tak sympatický, připomíná mi Don Camilla, katolického pátera ze starého francouzskoitalského ještě černobílého filmu, ztělesněného francouzským hercem Fernandelem, jenž se potýká srdnatě se svým protivníkem rudým starostou Pepponem, kdy vše nakonec končí v hluboké lidské rovině.
Jsem si vědom, že mnoho lidí nerozumí podstatné části z katolického rituálu, je to i slyšet, že málokdo je schopen odpovídat, když odpovídá lid, někomu se vše může zdát málo sentimentální, protože má v hlavě často prázdné sentimentální říkanky ateistických krematorijních řečníků o kytičkách. Křesťanský pohřeb má v sobě při vší tragice vždy i naději a navazuje na velmi staré tisícileté tradice.
Příbuzní pak vynášejí rakev z kostela, aby všichni pak auty přejeli za město na kopec, kde je typický nádherný hřbitov jako u mnoha obcí tohoto kraje. Tenhle má ještě tu zvláštnost, že zde byli pochováni sestřelení mladí američtí letci. Příbuzní a známí odnesou tělo zesnulého k hrobu, spustí rakev, kněz provede další rituály, otec pochovávaného syna propustí duši zemřelého tím, že vyhodí vysoko do vzduchu bílou holubici, která se okamžitě rozletí nad hřbitov, udělá dvě bleskové pravoúhlé zatáčky nad lidmi rozptýlenými po hřbitově, její let je úchvatný, když bravurně zmizí mezi stromy. Let holubice je pro mne nejsilnějším zážitkem celé smuteční slavnosti, je to nepopsatelná symbolická metafora mnoha rovin. Přikláním se k Bohumilu Hrabalovi, který na sklonku života vyjádřil hluboký vztah právě k tomuto ptačímu ve městech dosti pronásledovanému druhu.
Pan farář odchází a se všemi se loučí pozdravem „spánembohem“ a lidé házejí do hrobu květiny a snítky připravené pro ně zde pracovníkem pohřební služby.
Většině lidí je značná zima, krásný hřbitov je tak pro účastníky pohřbu ještě smutnějším a nehostinnějším místem.
Scházíme se u auta v hlavě nám doznívají nejenom smutné a tragické tóny české smuteční křídlovky, ale i biblické žalmy zhudebněné Antonínem Dvořákém, jež zazněly v kostele při mši dodávajíce nám velkou posilu v celé té nekonečné tragice.
Geniální František Hrubín oslavil v Romanci pro křídlovku nejenom tento nástroj.
Zahrávám si s myšlenkou zcizit Františku Hrubínovi celý jeho název a zvýraznit tak křesťanskou naději vyplývající ze samé podstaty křesťanství, ale my jsme ještě na zemi, a tak pro nás všechny taková událost, jako byl pohřeb našeho bývalého studenta Vladimíra Šteflíčka, nyní pak studenta čtvrtého ročníku ČVUT v Praze, je a vždy bude hluboce tragickou baladou.
