V prvním díle seriálu jsem vysvětlil jaký vliv měla Katolická církev na politiku fašistické Itálie. V druhém díle jsem se budu věnoval nástupu fašismu ve Španělsku a vztahu Katolické církve k němu. V třetím díle se už budu věnovat nacismu a kladnému vztahu katolické církve k němu v Rakousku. Touto formou dodám, že záměrem tohoto článku rozhodně není šířit nenávist ke Katolické církvi jako celku natož ke katolíkům nebo křesťanům.
Hitler a kardinalál Innitzer vesele debatujíwikipedia
Rakousko sko po prohrané světové válce bylo v těžké ekonomické situaci. Nejen, že přišlo o motor průmyslu - Českoslovesko, ale také uselo platit válečné reparace.
Roku 1922 se ovšem rakouskému kancléři Ignazi Seipelovi (křesťanský sociál) podařilo u Společnosti národů vyjednat mezinárodní půjčky výměnou za kontrolu financí. Poválečná obnova ovšem probíhala stále příliš pomalu, životní úroveň klesala, část obyvatelstva považovala Seipela za zrádce a nestabilita vlád dala vzniknout myšlence „autoritativní demokracie“. Mezi křesťanskými sociály a sociálními demokraty rostlo napětí, objevovaly se pouliční srážky, jichž se nezřídka účastnily polovojenské organizace (velkoněmecký Heimwehr a sociálně-demokratický Republikanischer Schutzbund). Roku 1927 dokonce došlo k vyplenění justičního paláce a redakce křesťansko-sociálních novin.
Krátké období konjunktury od roku 1928 rychle skončilo roku 1929 s příchodem velké hospodářské krize. Nestabilní vlády nebyly schopny nové hospodářské krizi čelit, což vedlo k posílení pozic Heimwehru, který nakonec dokonce roku 1931 provedl pod vedením Waltera Pfrimera neúspěšný pokus o puč. Společnost nespokojená s vládami neschopnými nalézt východisko a se zkorumpovaným parlamentarismem proto nástup Dollfussova autoritářského režimu přijala lhostejně nebo s uspokojením. Engelbert Dollfuss se stal kancléřem roku 1932 a začal prosazovat razantní postupy. Roku 1933 se parlamentní jednání zadrhla, takže Dollfuss vládl sám skrze dekrety, jimiž zavedl autoritativní diktaturu, zrušil svobodu shromažďování, zavedl cenzuru, zakázal stávky a rozpustil sociálně demokratický Schutzbund a politické strany. Nakonec pak v září 1933 vyhlásil na přehlídce Heimwehru fašistický režim.
V ten moment se do hry dostává nová postava. Theodor Innitzer arcibiskup a rakouský kardinál římskokatolické církve českého původu.
Autoritativní austrofašistická vláda se odvolávala na sociální učení římskokatolické církve, jak je v té době formulovala např. encyklika Quadragesimo anno papeže Pia XI.. V r. 1933 Innitzer akceptoval nahrazení demokratického režimu autoritářským, i když se po občanské válce v únoru 1934 pokoušel u kancléře Dollfuße neúspěšně intervenovat za sociálně demokratické předáky, kteří byli odsouzeni k trestu smrti. Po atentátu na Dollfuße, spáchaném rakouskými nacisty, Innitzer vyjádřil lítost slovy: „Musel snášet bolestivá muka našeho Pána, obklopen nepřáteli.“ Innitzerovy kritiky nacismu si v následujících letech všímal i zahraniční tisk. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 ovšem Innitzer vyjádřil spokojenost, že anšlus proběhl hladce a obešel se bez ztrát na životech.
Právě Innitzer je podepsán pod letákem, který vyzývá rakouský lid, aby po prvé ve svých dějinách řekl při plebiscitu dne 10. dubna 1938 své "ja" k "Anschlussu":
S radostí a zjevným uspokojením vzal celý německý národ na vědomí jednotné stanovisko rakouských biskupů k plebiscitu.
Tato deklarace znamená, že co bylo, bylo. Dokazuje také, že v těchto dobách, které jsou tak významné pro všechen německý lid a jeho budoucnost, najde i "katolická" církev cestu k novému státu. Nacionální socialismus, který sleduje nezvratný cíl sjednocení všech Němců, bude šťasten, jestliže i na tomto poli bude moci skoncovati s rozbroji a nejednotností v našem národě.
Tak přistoupí po prvé ve svých dějinách v den 10. dubna 1938 celý německý národ bez rozdílu původu, země, tříd a vyznání jednotně k volebním urnám a vysloví své bezvýjimečné ano.
Druhá a třetí stránka letáku má pak v překladu tento text: Úvod ke slavnostnímu provolání rakouských biskupů k volbám: Po důkladném uvážení rozhodli jsme se, my biskupové rakouští, vydati pro své věřící, stojící tváří v tvář velkým dějinným okamžikům, jež rakouský lid prožívá, níže uvedené provolání. Jsme si vědomi, že v těchto dnech plní se tisíciletá touha našeho lidu po sjednocení v jedinou německou říši.
Vydáváme své provolání bez zbytečné úzkosti, neboť Vůdcův zástupce pro rakouské volby, župní vedoucí Bürckel, nastínil nám otevřeně linii své politiky, která se bude říditi heslem: "Dávejte Bohu, co je Božího, a Caesarovi, co je Caesarovo."
Ve Vídni dne 21. března 1938.
Za vídeňský církevní kraj Th. kardinál Innitzer v. r,
Za solnohradský církevní kraj J.Waitz, první arcibiskup, v. r.
Ještě předtím napsali představitelé Řínmskokatolické církve v Rakousku toto provolání:
Slavnostní provolání.
Ze svého nejvnitrnějšího přesvědčení a ze svobodné vůle prohlašujeme, my podepsaní biskupové kraje rakouského, u příležitosti velkých dějinných událostí v německém Rakousku:
Uznáváme s velkou radostí, že nacionálně socialistické hnutí dosáhlo a dosahuje obrovských úspěchů na poli národní a hospodářské obnovy, stejně jako v oblasti sociální politiky pro německý národ, a zvláště pro nejchudší vrstvy lidu.
Jsme také předsvědčeni, že prací nacionálně socialistického hnutí bylo zahnáno nebezpečí vše ničícího bolševismu.
Biskupové spolupracují na tomto díle pro budoucnost podle svých nejlepších přání a požehnání, a budou podněcovati v tomto směru své věřící.
V den voleb je samozřejmou národní povinností nás, biskupů, abychom se vyslovili jako Němci pro Německou řiši, a očekáváme ode všech křesťanů, že vědí, čím jsou povinováni svému lidu.
Ve Vídni 18. března 1938.
Th. kardinál Innitzer .v. r., J. Waitz v. r., Johannes Maria Gfollner v. r. a podpisy jiných členů hierarchie.
Zdroje:
wikipedia
Leo H. Lehmann - Vatikánská politika za druhé světové války
