Je smutné, že i takřka šedesátdevět let po začátku odsunu Němců z Československa toto téma budí tak obrovské emoce u mnoha lidí. Jedná se o téma, o kterým se nemluví a v učebnicích dějepisu najdeme jen krátkou stať připomínající Benešovy dekrety. Edvard Beneš je navíc považován mnohými za hrdinu. Přestože nezvládl situace jak v roce 1938 a 1939, kdy přepustil naši zemi Němcům bez boje, což bylo snad i pochopitelné vzhledem k okolnostem, ale Němcům věnoval i téměř kompletní vybavení armády a naše národní bohatství vč. zlata v národní bance. A to bez elementární snahy tyto věci zachránit a jakože možnost tu rozhodně byla - například přes Rumunsko s nímž jsme měli společné hranice. Přestože o vysídlení Němců uvažoval prakticky hned po emigraci z ČSR aniž by věděl jaké hrůzy zde nacisti napáchají. Na sklonku života pak umožnil svým podpisem 25. února 1948 legitimizovat únorový převrat KSČ.
První poválečná konference vítězných mocností v Postupimi se konala dne 2. srpna 1945, v ten okamžik bylo z Československa vyhnáno již 450 000 sudetských Němců. Edvard Beneš přemýšlel o odsunu po odchodu do exilu a stál v čele týmu (exilové vlády), který jej postupně během války prosadil. Až do roku 1942 neměl jasno v otázce, kolik Němců by mělo být odsunuto. Věděl však, že k takovému kroku budou československá vláda potřebovat alespoň tichý souhlas velmocí. Z počátku považoval deportaci tří a půl milionu lidí za nemožnou. Během války taktizoval a počet lidí k transferu různě zvyšoval a snižoval[zdroj?]. Z počátku byli spojenci k vysídlení Němců zdrženliví. Edvard Beneš požadoval něco, co bylo pro mnohé tehdejší představitele pochybné.
Kolektivní vina, pocity i tresty podle klíče etnické příslušnosti se v té době na obou stranách války považovaly za něco normálního. Představitelé obou stran se snaží dosáhnout etnické čistoty. S nacistickým řáděním sílí nenávist k Němcům a ke všemu německému. Tato nenávist je živena i odbojem a exilovou vládou. V letech 1945–6 musely Československo opustit víc než 3 miliony lidí, i když údaje o počtu odsunutých sudetských Němců se různí; zůstat mohlo 250 000 Němců s omezenými občanskými právy. Benešovi dekrety nařizovali Němcům například:
- Potravinové a ošatní lístky dostávali ve výši jako za války Židé.
- Museli se policejně hlásit.
- Museli nosit viditelné označení své národnosti, nejčastěji se jednalo o bílou pásku s vyznačeným písmenem N. Říšští Němci a zajatci nosili pásky žluté. Němečtí antifašisté pak pásky bílo-červené nebo rudé.
- Kromě povolených výjimek nesměli používat veřejné dopravní prostředky, navštěvovat veřejná prostranství, zařízení a sady.
- Byly zrušeny všechny německé vysoké, střední, základní školy, Němci byli vyloučeni z učebních poměrů.
- Němci neměli volební právo v období od roku 1946 do roku 1948.
Nejtragičtější ale byl způsob odsunu. Během někoho došlo k mnoha masakrům a o život přišlo až třicet tisíc lidí.
- 17.–21. května 1945 se konal „Trestní soud“ vykonaný na německém obyvatelstvu města v Lanškrouně, kde bylo zabito první den 24 osob, celkově pak měl 100 obětí.
- 19. května 1945 se konala v Dobroníně první taneční zábava po skončení války. Pravděpodobně členové místních revoluční gardy se zde měli opít, posléze vytáhnout internované Němce z místní hasičské zbrojnice a odvézt na louku Budínku, kde si obyvatelé německé národnosti museli vykopat hrob[6] a poté byli pravděpodobně brutálně ubiti lopatami a rýči. Místo činu bylo lehce zahrnuto, ovšem zbylé německé obyvatelstvo muselo druhý den jít ostatky dále pohřbít, neboť odtud trčely nohy a ruce. Zdroj.
- 30. a 31. května 1945 se konal tzv. „Brněnský pochod smrti". Týkal se 20 000 až 35 000 brněnských Němců. Dle historicky doložených údajů přišlo do 20. 8. 1945 o život 1 691 osob, následně pak dalších asi 2000 osob při přesunu do Vídně. Zdroj.
- 31. května – 15. června 1945. 800–1000 zavražděných, mezi nimi i děti. Z hromadných hrobů u Postoloprt bylo exhumováno 763 pozůstatků lidských těl (z toho 5 žen a 1 dítě). Ostatky byly poté spáleny. V roce 1947 byly tyto události přezkoumány vyšetřovací komisí československého parlamentu, přičemž na místě se pozvedl všeobecný souhlas obyvatelstva s masakrem (jako zasloužená odplata za surovosti Němců). celkem okolo 2 000 mrtvých, zavražděných 1. ČS divizí pod velením generála Spaniela. Dodnes se nepodařilo objektivně prokázat, zda se jednalo pouze o německé obyvatele, nebo i o zavražděné Židy z postoloprtského koncentračního tábora, či oběti z pochodů smrti, které zde probíhaly krátce před ukončením války. Policejní vyšetřování zahájené v roce 2006 přisoudilo vinu za masakr Československé armádě a policii a důstojníkům št. kapitánu Vojtěchu Černému a veliteli postoloprtské policie Bohuslavu Markovi. Podle vyšetřovatele Pavla Karase šlo podle tehdejšího práva o vraždy, které by ale dnes byly klasifikovány jako genocida.
- 9. června 1945 na sportovním hřišti v Chomutově bylo umučeno 12 osob. Byli biti důtkami a železnými tyčemi, byly jim vypichovány oči, holí urážena přirození a jeden muž byl svlečený obalen svitky starých filmů a zapálen. Na odpoledním pochodu smrti zemřelo dalších 70 lidí. Ze zbytku, který byl internován v koncentračním táboře Sklárna, bylo přímo v něm zavražděno dalších 40 lidí. Kromě toho bylo vojáky z tábora odvedeno a na jiném místě popraveno několik desítek lidí. Celkem bylo zavražděno asi 140 Němců.
- V noci z 18. na 19. června 1945 bylo na Švédských šancích zavražděno 265 lidí, z toho 71 mužů, 120 žen a 74 dětí (včetně kojenců) na tzv. . Nejstaršímu ze zabitých bylo 80 let, nejmladší bylo osmiměsíční dítě. Jen část ze zavražděných byli Karpatští Němci, zbytek pak Maďaři a Slováci. Zdroj.
- Po 15:30 dne 31. července došlo k sérii výbuchů v muničním skladě na předměstí Ústí nad labem - Krásné Březno, které si vyžádaly 27 mrtvých a desítky raněných. Okamžitě poté vypukl na Mírovém náměstí, před hlavním nádražím, na Předmostí a na mostě přes Labe masakr německých obyvatel, kteří byli snadno identifikovatelní kvůli povinnosti nosit na ruce bílou pásku s písmenem „N“. Oběti byly tlučeny, stříleny, topeny v požární nádrži nebo shozeny z mostu E. Beneše do Labe a stříleny ve vodě. Po sametové revoluci se masakrem zabýval ústecký archivář Vladimír Kaiser; naposled o něm publikoval v roce 2005 knihu s dalším ústeckým občanem Janem Havlem a německým historikem Otfridem Pustejovskym. I když se nezachoval žádný přímý důkaz, jsou přesvědčeni, že výbuch a masakr připravili s cílem zvýšit tlak na vysídlení Němců z Československa v souvislosti s probíhající Postupimskou konferencí komunisté v československých tajných službách, jmenovitě štkpt. Bedřich Pokorný, vedoucí odboru obranného zpravodajství ministerstva vnitra, který dříve spoluorganizoval brněnský pochod smrti. Zdroj.
Je tedy otázka nasnadě. Neměli bychom k historii své země postavit čelem a za divoký odsun, když ne nic jiného, se alespoň Němcům omluvit?
Hlavní zdroj článku.
