Xenofobie, multikulturalismus a Geert Wilders

Nizozemský politik Geert Wilders tedy nakonec naši zemi nenavštíví. Pouhé přípravy jeho návštěvy nám ale v posledních dnech připravily dost pozoruhodné divadlo.

Kdo šíří nenávist?

Pozvání Wilderse od senátora Oberfalzera vyvolalo ohromné mediální pozdvižení. Toho se zalekl nejprve senát, který původně Wildersovu návštěvu schválil, a následně pod tlakem médií ucouvly i dvě další organizace, které měly poskytnout náhradní místo (majitelé paláce Aventin dokonce rovnou řekli, že pořádání odmítli ne z odporu k Wildersovi, ale ze strachu z odvety muslimů). Nakonec tak není kde vystoupení uskutečnit.

Novináři často označují Wilderse za radikála, zastánce extrémní pravice, či xenofobního politika. Přitom není nic těžkého přečíst si aspoň v krátkosti o Wildersových politických postojích, které jsou nijak zvlášť extrémistické nejsou a házet ho do jednoho pytle s nacionalisty Jean-Marie Le Penem, Jörgem Haiderem či naší Dělnickou stranou opravdu není příliš výstižné.
Sám říká, že nemá nic proti muslimům, ale nemá rád ideologii na Koránu založenou¹, což celkem přesvědčivě zdůvodňuje na základě citátů. Také jasně uznává, že nejvýš 15% muslimů jsou příznivci terorismu². Upřímně řečeno, to mi opravdu jako nějaká velká xenofobie nepřipadá.

Jak výstižně píše Petr Paulczynski, je absurdní stavět antiislamisty na úroveň popíračů holocaustu, neonacistů nebo komunistů. Do takového sousedství naopak patří islamisté, kteří (na rozdíl od obyčejných muslimů) vnímají islám jako ideologii, jež musí být násilím prosazována. Příznačné je, že nejvíc popíračů holocaustu je právě mezi islamisty.

Wildersovi můžeme vyčítat občas až příliš tvrdá slova, která volí vůči militantním zastáncům islámu. Ale abychom pochopili jeho postoje, musíme si uvědomit situaci, ze které vychází:
Nizozemsko je země, která je proslulá svou tolerancí. I díky tomu přijala v druhé polovině dvacátého století přes milion přistěhovalců, z nich výraznou většinu muslimů. A jaký je výsledek? V tradičně tolerantní zemi se náhle začaly odehrávat politicky motivované atentáty. Nápis „Nezabiješ“ (který se objevil v reakci na vraždu režiséra Theo van Gogha) byl místními muslimy označen za provokativní, policie ho na jejich stížnost odstranila a ještě zatkla novináře, který nápis hájil. Zabíjení nevěrných žen v islámských komunitách je už i v Holandsku obvyklou praxí. Místní imámové volají po zavedení islámského práva Šaría do právního systému Nizozemska, veřejně si pochvalují atentáty na Pima Fortuyna a Theo van Gogha a otevřeně říkají, že by si přáli, aby se to stalo i jiným, jmenovitě panu Wildersovi. A kdo je označován za netolerantního xenofoba? Geert Wilders, který prý muslimy zbytečně provokuje.

Multikulturalisté si často protiřečí: Chtějí, aby muslimové nebyli automaticky považováni za příznivce islámského terorismu (což je samozřejmě správné), ale přitom jakmile je islámský terorismus příliš otevřeně kritizován, je to považováno za urážku muslimského náboženského cítění. Paradoxní na tom je, že zatímco většina běžných muslimů terorismus odsuzuje a stejně tak odsuzuje i doslovné chápání pasáží Koránu, které hlásají násilí, mnozí evropští politici stále ustupují požadavkům radikálním islámských skupin. A nejde zdaleka jen o terorismus – ukázkou je například i slavení Vánoc, které se nám zase blíží. Zatímco mnozí slušní přistěhovalci často zdobí své obchůdky vánoční výzdobou a respektují tak zvyky země, která je přijala, oficiální instituce v západní Evropě či USA se už často ani neodvažují použít slovo Vánoce (Christmas), aby náhodou neurazili něčí náboženské smýšlení³. Koho tedy tito politici chrání? Přistěhovalce, kteří mají zájem zapojit se do demokratické a svobodné společnosti, nebo netolerantní radikály?

Za projev xenofobie a extrémismu je pokládáno i pouhé ocitování nepohodlných pasáží Koránu spojené s ukázkami toho, že někteří muslimové se bohužel těmito pasážemi řídí. Wildersův film Fitna nehlásá žádnou ideologii, jen ukazuje fakta. Nedá se mu vytknout ani vytváření falešných souvislostí, protože islamisté se sami opravdu nijak netají tím, že je k násilí inspiruje právě Korán.

Zastánci multikulturalismu zastávají utopickou představu, že když my zahodíme svou kulturu, udělají totéž i všichni ostatní a budeme si všichni vesele žít v neurčité politicky korektní postmoderní společnosti bez ideí, bez identity a bez rozdílů. Jak jinak si vysvětlit snahy, které se zaštiťují ochranou kulturních odlišností, a přitom s velkou vervou prosazují odbourávání evropských tradic a kultury?
Je to ale stejná utopie jako představa socialistické beztřídní společnosti. Jak ukazuje nespočet příkladů ze západní Evropy, čím víc Evropané přistěhovalcům ustupují, čím víc se dobrovolně vzdávají své vlastní kultury ve jménu svobody a různorodosti, tím víc rostou nároky těch druhých a tím víc se snaží prosadit svá pravidla hry, protože multikulturní společnost pro ně představuje vakuum, které musí být zaplněno.

Dialog mezi naší kulturou a kulturami jinými je samozřejmě nutný. Ale musíme jednat jako rovní s rovnými: Jen když si budeme vážit své vlastní kultury, můžeme počítat s tím, že nás budou respektovat ostatní.
Dobrým příkladem může být Otto von Habsburg, jeden z velkých Evropanů 20. století, politik a myslitel, mimo jiné syn posledního českého krále. Je to nesmírně vzdělaný člověk, který aktivně ovládá sedm jazyků, stavěl se za zájmy středoevropských národů proti všem totalitním režimům, dvacet let byl evropským poslancem za bavorskou CSU a je zastáncem návratu tradičních křesťanských hodnot do evropské politiky. Přesto (nebo právě proto) je zastáncem rozumného dialogu s muslimy, je patronem organizace Three Faiths Forum (sdružující křesťany, židy a muslimy) a poukazuje na věci, ve kterých by si mohli Evropané vzít z muslimů příklad, ale zárověň neváhá odsoudit radikální saúdskoarabský wahhábistický výklad islámu, který bohužel získal v posledních letech tak velký vliv⁴. I na druhé straně zaznívají věci, které stojí za pozornost, jako například otevřený dopis A Common Word Between Us and You od některých muslimských akademiků a duchovních k představitelům křesťanů.

Kdyby bylo takovýmto hlasům dopřáno víc sluchu než islamistickým radikálům a evropským multikulturním politikům, kteří je přičinlivě omlouvají, možná bychom pak nemuseli být svědky takového ostudného divadla, jaké se odehrálo okolo nepovedeného pozvání Geerta Wilderse.