Jak silná musí být vzájemná přitažlivost pražské ODS a ČSSD, že bez ohledu na názor voličů či vůli lídrů stran si jen pár dnů po potvrzení platnosti voleb u soudu padly s nezadržitelnou jistotou opět do náručí?
Od některých lidí zaznívají udivené hlasy, proti čemu že se to vlastně protestuje, když je přece normální, že vítězná strana je občas vytěsněna do opozice, že se totéž stalo po parlamentních volbách sociálním demokratům, a že naopak spolupráce ČSSD s ODS je na komunální úrovni běžná záležitost. Že prý nejde o žádný podvod na voličích, protože mají dané dvě strany většinu a normálně demokraticky se dohodly na vytvoření koalice.
Ani není třeba sepisovat důvody, proč zrovna koalice ODS a ČSSD je pro Prahu ta nejhorší možnost (na téma kmotrů toho bylo napsáno dost a dost), ale stačí připomenout několik prostých skutečností, aby výše zmíněná argumentace „normálností“ vzala za své:
ODS a ČSSD se proti sobě navzájem v kampani před komunálními volbami výrazně vymezovaly a do značné míry lákaly hlasy voličů právě proti „té druhé“ straně. ČSSD se stylizovala do role nositele změny vůči bezohlednému magistrátu, ODS se zase zaštiťovala Petrem Nečasem jakožto lídrem pravicové vlády.
Obě strany si postavily do čela zajímavé neokoukané osobnosti, které měly představovat nový styl politiky. Přesto hlavní slovo zůstalo starým matadorům, kteří se před volbami drželi v ústraní, jen aby se vzápětí vrátili do sedla. A když chtěl lídr ČSSD skutečně prosadit nový styl, na který lákal ve volbách, byl odstraněn z cesty a pražské vedení se už ani nenamáhá předstírat, že pro ně Jiří Dienstbier byl něčím víc než jen líbivou volební tváří.
Před volbami ODS účelově rozdělila Prahu na volební obvody ve svůj prospěch. Kvůli tomu (přestože ve volbách plných 60 % voličů dalo hlas jiným stranám a ODS s ČSSD získaly v Praze historicky nejnižší výsledek) mají spolu většinu v zastupitelstvu, zatímco menší strany byly o zastoupení zcela připraveny.
Jak ODS, tak ČSSD se ohánějí tím, že od sebe navzájem dostaly výhodnější nabídku než od TOP 09. A přitom třeba dvojka pražských socialistů Karel Březina ani vůbec nebyl schopen vysvětlit, v čem vlastně byla nabídka ODS lepší.
I přes všechny uvedené skutečnosti je zjevně síla přitahující ODS a ČSSD tak veliká, že se neštítily uzavřít tuto dohodu ani den před státním svátkem 17. listopadu. Snad je ani nenapadlo, jakou zbraň tím dali do rukou všem těm, kteří jsou jejich jednáním znechuceni. 17. listopadu slavíme den boje za svobodu a demokracii. Bude-li dnes symbolem tohoto boje právě odpor proti (staro)novému pražskému magistrátu (jak naznačují svolané demonstrace), snadno se může právě uzavřená koaliční dohoda stát těmto stranám osudnou.
